Osobně mě většina mých fotek už dnes moc nerajcuje. Mnohem víc mě zajímá samotný proces vzniku. Je ovšem pár výjimek a zhruba polovina z nich jsou právě náhodné fotky. Když se podívám na fotografii, kterou jsem vytvořil, buď začnu pouze posuzovat její vizuální hodnotu, nebo ve mě vzbudí i vzpomínku na pocit, který jsem prožíval při jejím pořízení. Ty u kterých posuzuji vizuální hodnotu je více a méně z nich si cením. Jsou to většinou fotografie které jsou nedílnou součástí mého života fotografa a slouží k vypouštění plynu. Vypouštím do nich své myšlenkové pochody, neboli nápady. Ty co ve mě vzbudí vzpomínku vznikly jako následek, nějaké silnější emoce (ať už mé, nebo foceného), a nebo jsou to právě náhodné fotografie.
1. Jedna z mých prvních fotografií pořízená na Canon 350D se setovým sklem. Dodnes je to jedna z mých nejoblíbenějších. Je pořízená v Řecku na pláži, kde nebylo zrovna nejlepší světlo. Dost možná by díky světlu nebyla zajímavá. Možná bych přišel o ideální moment, kdybych si vzpomněl, že mám špatně nastavenou expozici. Každopádně přepal mi pěkně vyselektoval postavy a barvy. Moc už si z té doby nepamatuji, ale tenhle moment při pohledu na snímek prožívám, jako by to bylo teď. Většině lidem ta fotografie nic neříká, ale pro mě je velice důležitá.
2. Na streetu fotím zpravidla na AV (priorita clony), fotoaparát mi tedy vypočítává čas automaticky. Ač se snažím, nejde myslet na správné nastavení vždy. Když tedy přijdu do tmavého prostředí, automatika nastaví dlouhý čas a u snímku vznikne pohybová neostrost. V první moment vždycky nadávám, ale docela jsem si tyto snímky oblíbil.
3. Snímek nejnáhodnější z nejnáhodnějších. Vznikl na náplavce u Výtoně Praze, když jsem se chystal k odchodu. Už jsem vypnul fotoaparát, když v tom se v mracích objevilo to oko, tak jsem si řekl, že to ještě cvaknu. Zrcadlovku jsem měl nastavenou na prioritu clony a ISO na 400 a přestože normálně bych tady snížil ISO, protože byl čas, tentokrát jsem zapomněl. V momentě stisku spouště mi vletěl do záběru pták takovou rychlostí, že bych nikdy nebyl schopný jej záměrně trefit, natož na střed!!! Právě díky vysoké citlivosti si automatika vyměřila velmi rychlý čas a pták je tak ostrý.
Právě ta náhoda znásobí pocit, který zažívám při focení. Jdu do toho s tím, že vyfotím něco co mě zaujalo, něco co se může zdát někomu běžné a právě náhoda zasáhne jako znamení a posune snímek na jiný level. Asi to je právě ten pocit vyššího smyslu, proč mi to připadá důležité. V moment stisku spouště jakobych se propojil se světem, s vesmírem, jako bych více byl. Možná právě to měl autor výše zmíněného výroku na mysli, možná ne. Každopádně tam to vnímám já a je to jeden z důvodů proč fotím...