"One Camera...
Pokud jde o tělo přístroje, je myšlenka postavena především na tom, že se fotograf zbytečně nezabývá technikou. Má k dispozici pokud možno pro něj nejlepší tělo, které dokonale zná a je s ním jako jeden muž (Otoko da!). Dovede přístroj ovládat i se zavřenýma očima. Ergonometrie a váha přístroje mu dostatečně vyhovuje a především zásadněji nekomplikuje práci. S takovým tělem se může plně soustředit a nic by přece nemělo odvádět jeho pozornost.
...One Lens"
Když ti při použití zoomu nevyhovuje dané ohnisko pro dosažení určitého záběru, jednoduše zazoomuješ na jiné. Zdánlivě to vypadá jako výhoda, ale opak je pravdou. V momentě, kdy používáš pevné ohnisko, musíš se přizpůsobit a hledat jiný záběr. To tě učí kreativitě. Naopak, když máš možnost zazoomovat, nehledáš jiná východiska řešení záběru. Máš tendenci být stereotypnější a uchylovat se ke vzorům, jak má kompozice vypadat. Například, když budeš blízko nějakého týpka kterého fotíš, v momentě kdy máš zoom, snažíš se zabrat v tvé hlavě standardizovanou kompozici. Chceš tam mít například celou postavu s pozadím, nebo polocelek. V delším časovém horizontu máš tendenci to v podobných situacích opakovat. V momentě kdy nemáš na výběr, vyfotíš to co je ti umožněno, v tomhle případě to mohou být ruce, prsten, zuby, náušnice, či přezka na tašce...proč taky ne. Učí tě to na svět, potažmo na fotografii, nahlížet různorodě. Omezení rozseká tvoje vzory na kousíčky.
V momentě, kdy tě pevný objektiv donutí zoomovat pomocí noh, investuješ více do přemýšlení a zkoušení různých řešení. To tě jako fotografa samozřejmě vzdělává. Při použití zoomu budeš mít tendenci to více odbývat a zpohodlníš, i v myšlení. S pevným objektivem se celý proces focení stává živější. Více se napojuješ na okolní svět a to také podporuje kreativitu. Čím více věcí necháš za sebe dělat mašinu, tím více se mechanizuje tvoje vnímání fotografie. V takovém stavu dost těžko nacházíš symbiózu s okolním světem.
 |
| (Jan "Čistírna" Burgert - 17mm) |
Co si o tom myslím?
Tahle filozofie má hodně do sebe, ale je to hodně individuální. Většina fotografů, kteří se jí drží, se specializují na street, portréty, a jejich je tvorba nezávislá. Je to právě otázka zaměření. Například na krajinu si myslím, že je zoom velmi vhodný. Když vidím v krajině záběr, který bych vzal 70mm ohniskem, nemůžu s 28mm nikdy dosáhnout cenného výsledku i kdybych šel blíže. Je to dáno obrovskými vzdálenostmi, které se ve snímku obsáhnou. Pokud jde o práci v krajině, 99% mých snímků je stejně pořízeno na ohnisko 17 mm nebo 70 mm. Proto bych asi uživil dva pevné objektivy, ale kdo to má tahat? To už radši potáhnu nějaký středo-formát :)
V reportážní fotografii je zoom taky často důležitý, protože je tam vyžadováno dodržovat určité konvence. Stejný záběr se už nemusí opakovat a je třeba ho zakomponovat dle daných konvencí, jinak jej asi těžko někdo publikuje. Situace musí přehledně vypovídat o události. Drtivá většina fotožurnalistů už dnes přešla na zoom. Je to pro ně praktičtější. Fotožurnalista Antonín Kratochvíl, který fotí výhradně pevným objektivem 28mm, je sice slavný pro své specifické podání války a bídy, ale do novin svou fotografii prodá velmi těžko. Samozřejmě, že i s pevným ohniskem by mohl vytvořit pro noviny přijatelné fotografie, ale bylo by to zbytečně obtížné a přišel by o záběry, na které mu 28mm nestačí. Jeho práce je volná tvorba která má blíže k dokumentu, než reportáži , může si to tedy dovolit. Fotíš-li dokument, nebývá prošvihnutí záběru taková tragédie, naopak to může být k dobru, protože si taková prošvihnutí velmi dobře zapamatuješ a rozvijí to tvůj vztah k tématu. U dokumentu nejde jen o samotné fotografie, ale i o to co ti dá téma jako člověku. Když jsem četl knihy od Patricka Chauvela, velmi často naznačuje, že práce fotožurnalisty tak trochu stojí na fotoaparátu, ale je to často více než focení, oč běží. Ano, chce udělat nejlepší snímek, ale to by jako motivace bylo velmi slabé, mnohem víc je to o tom to zažít a co to v člověku zanechá. Ovšem zrovna u fotožurnalistů typu Chauvela není od věci brát v úvahu i závislost na adrenalinu, budeme-li se bavit o motivaci. Pokud se tím chcete dnes skutečně živit, vítězí kvantita a tedy zoom.
To jsou snad jediné žánry, které mě napadají. Všude jinde si myslím, že filozofie jednoho ohniska funguje dokonale. Sám používám zoom 17-70 mm a pokud nefotím krajinu, nebo reportáž, zůstává můj objektiv zamknutý na 17 mm. S trochou trpělivosti začneš doslova vidět v dané ohniskové vzdálenosti. To je něco, co tě při focení posune o level výše. Více splyneš s fotoaparátem a máš možnost soustředit se na obsah. Zachycení fotografie již není dvoufázová záležitost, tedy vidím záběr, komponuji záběr, ale splynou tyto fáze v jednu. V momentě, kdy dávám fotoaparát k oku už vím, jak přesně bude fotka vypadat. A to nejen z pohledu kompozice, ale co je důležitější, přesně vím jakou roli budou hrát vlastnosti daného ohniska. Vlastnosti ohniskové vzdálenosti jsou pro atmosféru snímku zásadní.
Není od věci ještě dodat, že překvapivě velká část obhájců této myšlenky jsou uživateli moderních dálkoměrů Leica s nějakým top class objektivem. S takovýmto skvostem v ruce už není moc možností, na upgrade techniky. Ono se to pak snadno někomu doporučuje, ať fotí "One Camera, One Lens". Nezanedbatelná část fotografů s jedním foťákem jsou nejspíše jen módní vlna, která během pár let opadne. Každopádně tím nechci popírat celou myšlenku a naopak bych to doporučil určitě vyzkoušet alespoň na několik měsíců. Výše zmíněné blahodárné účinky jsou v určité míře nepopiratelné...však sám uvidíš.
