Jeden objektiv, jedno ohnisko....

Především v různých zahraničních článcích a fórech se čím dál více rozebírá téma "One Camera, One Lens". V podstatě jde doslova o ideologii používání výhradně jediného objektivu a jediného těla. Obhájci se ohánějí blahodárnými účinky na fotografickou tvorbu a fotografovo myšlení osvobozené od úvah odvádějících pozornost od podstatného.

"One Camera... 
Pokud jde o tělo přístroje, je myšlenka postavena především na tom, že se fotograf zbytečně nezabývá technikou. Má k dispozici pokud možno pro něj nejlepší tělo, které dokonale zná a je s ním jako jeden muž (Otoko da!). Dovede přístroj ovládat i se zavřenýma očima. Ergonometrie a váha přístroje mu dostatečně vyhovuje a především zásadněji nekomplikuje práci. S takovým tělem se může plně soustředit a nic by přece nemělo odvádět jeho pozornost.

...One Lens"
Když ti při použití zoomu nevyhovuje dané ohnisko pro dosažení určitého záběru, jednoduše zazoomuješ na jiné. Zdánlivě to vypadá jako výhoda, ale opak je pravdou. V momentě, kdy používáš pevné ohnisko, musíš se přizpůsobit a hledat jiný záběr. To tě učí kreativitě. Naopak, když máš možnost zazoomovat, nehledáš jiná východiska řešení záběru. Máš tendenci být stereotypnější a uchylovat se ke vzorům, jak má kompozice vypadat. Například, když budeš blízko nějakého týpka kterého fotíš, v momentě kdy máš zoom, snažíš se zabrat v tvé hlavě standardizovanou kompozici. Chceš tam mít například celou postavu s pozadím, nebo polocelek. V delším časovém horizontu máš tendenci to v podobných situacích opakovat. V momentě kdy nemáš na výběr, vyfotíš to co je ti umožněno, v tomhle případě to mohou být ruce, prsten, zuby, náušnice, či přezka na tašce...proč taky ne. Učí tě to na svět, potažmo na fotografii, nahlížet různorodě. Omezení rozseká tvoje vzory na kousíčky.
V momentě, kdy tě pevný objektiv donutí zoomovat pomocí noh, investuješ více do přemýšlení a zkoušení různých řešení. To tě jako fotografa samozřejmě vzdělává. Při použití zoomu budeš mít tendenci to více odbývat a zpohodlníš, i v myšlení. S pevným objektivem se celý proces focení stává živější. Více se napojuješ na okolní svět a to také podporuje kreativitu. Čím více věcí necháš za sebe dělat mašinu, tím více se mechanizuje tvoje vnímání fotografie. V takovém stavu dost těžko nacházíš symbiózu s okolním světem.

(Jan "Čistírna" Burgert - 17mm)

Co si o tom myslím?
Tahle filozofie má hodně do sebe, ale je to hodně individuální. Většina fotografů, kteří se jí drží, se specializují na street, portréty, a jejich je tvorba nezávislá. Je to právě otázka zaměření. Například na krajinu si myslím, že je zoom velmi vhodný. Když vidím v krajině záběr, který bych vzal 70mm ohniskem, nemůžu s 28mm nikdy dosáhnout cenného výsledku i kdybych šel blíže. Je to dáno obrovskými vzdálenostmi, které se ve snímku obsáhnou.  Pokud jde o práci v krajině, 99% mých snímků je stejně pořízeno na ohnisko 17 mm nebo 70 mm. Proto bych asi uživil dva pevné objektivy, ale kdo to má tahat? To už radši potáhnu nějaký středo-formát :)
V reportážní fotografii je zoom taky často důležitý, protože je tam vyžadováno dodržovat určité konvence. Stejný záběr se už nemusí opakovat a je třeba ho zakomponovat dle daných konvencí, jinak jej asi těžko někdo publikuje. Situace musí přehledně vypovídat o události. Drtivá většina fotožurnalistů už dnes přešla na zoom. Je to pro ně praktičtější.  Fotožurnalista Antonín Kratochvíl, který fotí výhradně pevným objektivem 28mm, je sice slavný pro své specifické podání války a bídy, ale do novin svou fotografii prodá velmi těžko. Samozřejmě, že i s pevným ohniskem by mohl vytvořit pro noviny přijatelné fotografie, ale bylo by to zbytečně obtížné a přišel by o záběry, na které mu 28mm nestačí. Jeho práce je volná tvorba která má blíže k dokumentu, než reportáži , může si to tedy dovolit. Fotíš-li dokument, nebývá prošvihnutí záběru taková tragédie, naopak to může být k dobru, protože si taková prošvihnutí velmi dobře zapamatuješ a rozvijí to tvůj vztah k tématu. U dokumentu nejde jen o samotné fotografie, ale i o to co ti dá téma jako člověku. Když jsem četl knihy od Patricka Chauvela, velmi často naznačuje, že práce fotožurnalisty tak trochu stojí na fotoaparátu, ale je to často více než focení, oč běží. Ano, chce udělat nejlepší snímek, ale to by jako motivace bylo velmi slabé, mnohem víc je to o tom to zažít a co to v člověku zanechá. Ovšem zrovna u fotožurnalistů typu Chauvela není od věci brát v úvahu i závislost na adrenalinu, budeme-li se bavit o motivaci. Pokud se tím chcete dnes skutečně živit, vítězí kvantita a tedy zoom.

To jsou snad jediné žánry, které mě napadají. Všude jinde si myslím, že filozofie jednoho ohniska funguje dokonale. Sám používám zoom 17-70 mm a pokud nefotím krajinu, nebo reportáž, zůstává můj objektiv zamknutý na 17 mm. S trochou trpělivosti začneš doslova vidět v dané ohniskové vzdálenosti. To je něco, co tě při focení posune o level výše. Více splyneš s fotoaparátem a máš možnost soustředit se na obsah. Zachycení fotografie již není dvoufázová záležitost, tedy vidím záběr, komponuji záběr, ale splynou tyto fáze v jednu. V momentě, kdy dávám fotoaparát k oku už vím, jak přesně bude fotka vypadat. A to nejen z pohledu kompozice, ale co je důležitější, přesně vím jakou roli budou hrát vlastnosti daného ohniska. Vlastnosti ohniskové vzdálenosti jsou pro atmosféru snímku zásadní.


Není od věci ještě dodat, že překvapivě velká část obhájců této myšlenky jsou uživateli moderních dálkoměrů Leica s nějakým top class objektivem. S takovýmto skvostem v ruce už není moc možností, na upgrade techniky. Ono se to pak snadno někomu doporučuje, ať fotí "One Camera, One Lens". Nezanedbatelná část fotografů s jedním foťákem jsou nejspíše jen módní vlna, která během pár let opadne. Každopádně tím nechci popírat celou myšlenku a naopak bych to doporučil určitě vyzkoušet alespoň na několik měsíců. Výše zmíněné blahodárné účinky jsou v určité míře nepopiratelné...však sám uvidíš.

Anadigon Show: Jak vytáhnout film z kazety...

Návod jak vytáhnout jazýček filmu z kazety bez použití originálního vytahováku... Taky vám tahle věta zní tak absurdně?

Fotograf ze země 2: Yagoto Ginji aka mad-filter

Yagoto Ginji fotí lidi, především ženy. Je to typický street photographer s netypickým vnímáním. Nevyhledává výrazné mezilidské interakce, ale spíše nenápadné výrazy a detaily, které přesto na fotografii působí velmi silně. Na první pohled banální prvky na fotografiích z ulice, veřejných prostorů a vlaků, jakoby dostávaly nový a hlubší význam. To vše zabaleno do stylu černobílých fotografií, na kterých popírá snad všechny současné fotografické trendy.
Ginjiho sleduji už nějakou dobu především pro jeho výrazný cit pro moment a protože na snímcích focených from the hip mě baví sledovat atmosféru Japonských ulic, aniž by to bylo podáváno v nějakém podbízivém hávu. Je také zajímavé sledovat jeho vývoj. Zaměřuje se totiž dlouhodobě na jedno úzce vyhrazené téma a téměř nemění styl. Na takové práci se nápadněji projeví fotografův vývoj v práci se světlem, citu pro moment a postprodukci.



Líbí se mi taky jak přímočaře se na fotografiích projevuje Ginjiho obsese. Jde z toho pak pocit, že fotí hodně instinktivně a uvolněně. Nebojí se, že si jej pozorovatel zařadí do nějaké vykonstruované škatulky, nebo jej odsoudí. Nejde sice zdaleka o nějaké extrémně pohoršující věci, ale focení ženských nohou bez dovolení na ulici je v dnešní společnosti docela provokace. Je to asi na individuálním posouzení, ale skutečně mi připadá, že když dnes bude někdo napodobovat styl Arakiho Nobuyoshiho na hranici porna, tak to nebude tak provokovat jako tohle. Na extrémní věci jsou dnes lidé zvyklí, ale tohle je zásah do citlivého místa současné společnosti, která řeší problémy s nabouráváním soukromí a kdy se v očích okolí můžete stát úchylem až překvapivě rychle. Zrovna v Japonsku to platí dvojnásob.
Pokud tě Yagoto Ginji zaujal, jeho "foto-deník" můžeš sledovat na odkazu pod fotografiemi...

http://www.flickr.com/photos/madfilter/

Jaký fotoaparát pro začátečníka...?

Alternativy
Na současném trhu jsou k dispozici v podstatě 4 alternativy s kvalitou obrazu, kterou lze označit za vynikající a které by zároveň měly být vhodné pro začátečníka. V posledních letech především na krcích Japonských turistu můžete vidět se houpat tzv. mirrorless (bez zrcadla) foťáky. Tyhle na první pohled podivné věcičky kombinují výhody velikosti těla malých kompaktních foťáků a údajně i obrazovou kvalitu velkých digitálních zrcadlovek. Naproti tomu stojí kompaktní fotoaparáty Nikon coolpix a Ricoh GR... Další možností jsou právě staré dobré DSLR ( digitální zrcadlovky) s výbornou kvalitou obrazu, hromadou nastavení a obřími skvěle kreslícími objektivy na které můžete balit čičí. V nedávné době ovšem přibyl další konkurent v podobě "dálkoměrů" od Fuji, ovšem nese si s sebou skutečně všechny výhody skutečného dálkoměru?

( Jan Čistírna Burgert - Canon 550D - 17mm)

Hledáček
Při nákupu fotoaparátu velmi podceňovaná věc nejen amatéry. Ne každý foťák má totiž stejně čistý obraz v hledáčku a ne každý fotoaparát má vlastně hledáček. Proč je to důležité? Především při focení portrétů a momentek je rozhodující velmi dobře rozeznávat detaily, které rozhodují, kdy je ten správný moment stisknout spoušť. Můžete spoléhat na vysokou kadenci moderních zrcadlovek, která si nezadá s kalašnikovem, ale to vás fotit nenaučí. Vlastně otázka je, budete-li fotit více vy, nebo fotoaparát.
U zrcadlovek nižších řad je problém, že hledáček za prvé nepokrývá celý záběr. Za druhé nemá pentagonální hranol, tudíž než se světlo dostane přes soustavu zrcátek k vašemu oku, hodně se ho vytratí. A za třetí světlo prochází skrz objektiv, kde se dle světelnosti objektivu taky nějaké vytratí. Pentagonálním hranolem disponují již fotoaparáty okolo 30 000 korun, ovšem pokud jde o výřez v hledáčku tak na 100% jsou až nejvyšší řady Canon a Nikon, kde už by se dalo polemizovat o srovnání s dálkoměry Leica, které řeší i poslední problém se ztrátou světla v objektivu.
Dálkoměry totiž mají hledáček umístěn mimo objektiv a díky tomu vidíte obraz tak, jako by jste se dívali přes okno. Výřez obrazu v hledáčku dálkoměru Leica je dokonce větší pro lepší orientaci a obrazová kvalita je srovnatelná s těmi nejlepšími přístroji Canon, či Nikon, ne-li lepší. Nevýhodou by ovšem pro někoho mohla být absence autofokusu, ale o tom později. Na trhu se objevily také foťáky Fuji, které se označují jako falešné dálkoměry. Disponují sice průhledovým hledáčkem jako Leica, ale nemají stejný princip ostření jako dálkoměry. Manuální ostření není tudíž tolik pohodlné. Je to ovšem vynikající levnější alternativa, jelikož disponují výbornou obrazovou kvalitou a orientace v hledáčku je lepší, než u těch nejlepších zrcadlovek.
Pokud jde o Mirrorless mašinky, tak tady je snad jejich největší slabina, protože hledáček nemají. Jste odkázáni na LCD displej, kde sice vše velmi pěkně vidíte, ale pro rychlejší focení je to nepraktické. Navíc to žere baterku. Stejný problém budete mít u zmíněných Kompaktů Ricoh a Nikon. Ovšem hledáček se dá dokoupit zvlášť a práce s ním je pohodlná. Ceny za něj se pohybují ovšem od 3000 korun, což mi připadá trochu přehnané. Ostatně se tady ještě jedna možnost, můžete si ho vyrobit. To by taky nebylo tak složité.




Objektiv
je nejdůležitější částí fotoaparátu a není od věci mu věnovat největší část investice. Nejdříve je vhodné pořídit světelný objektiv, nejen kvůli možnosti práce s hloubkou ostrosti, ale také pro již zmíněnou viditelnost v hledáčku u DSLR, potažmo na displeji Mirrorless mašinky. Pokud jde o fotoaparáty Fuji, tak dražší varianta Xpro1 disponuje výměnnými objektivy, ovšem levnější verze x100s (x100 nezmiňuji pro nedořešený AF) nemá možnost výměny objektivu a je osazen Fujinonem 23mm/f2,0.  Je to tedy pevné ohnisko, což především pro začátečníka není na škodu. Naopak bych doporučoval začátečníkovi pořídit si pevný objektiv. Naučí se lépe pracovat s kompozicí a znát vlastnosti a principy objektivu i optiky jako takové. Navíc s pevným objektivem pořídíte více muziky za stejné peníze, pokud jde o obrazovou kvalitu, zpracování a funkce. Mí favorité mezi kompakty Ricoh a Nikon také disponují pevnými objektivy, a to o ohniskové vzdálenosti 18,3mm. V případě jediného pevného skla může být ideální širší ohnisko, protože to fotografa nutí přistupovat blíže k focenému objektu a být s ním v kontaktu. Navíc s širokoúhlým objektivem lze fotit téměř vše, takže je to univerzálnější. Pokud se chceš zaměřit na focení portrétů, doporučuji objektiv o ohniskové vzdálenosti maximálně 50mm. Kdy si ještě zachová nějakou tu univerzálnost, ale již nezkresluje linie. Objektivy o delší ohniskové vzdáleností než 50mm si s sebou nesou určitá užitečná specifika, ale nesrovnatelně častěji se ti u nich stane, že danou věc s tímto úhlem záběru prostě nevyfotíš. Po nákupu delšího skla jakožto prvního objektivu, jej budeš chtít vrátit asi do dvou dnů...

( Jan Čistírna Burgert - Povodně Praha 2013 - Canon 550D - 17mm)

Autofokus
V této disciplíně zdánlivě nemají DSLR konkurenci. Mirrorless kámošové mají zatím poměrně pomalý autofocus a dálkoměry Leica tuto funkci nemají vůbec. U přístrojů Fuji je AF poměrně výkonný, ale ptám se, je-li u dálkoměrů, či falešných dálkoměrů Fuji AF vůbec potřeba. Ve skutečnosti je sice autofokus rychlá varianta ostření, ale nemyslím si, že je přesnější než oko. Vybrat si kam chceme zaostřit je dílem okamžiku, ale fotoaparát si vybírá za nás a to dost často nepřesně. Můžeš se sice naučit autofokus používat tak, aby se tento problém minimalizoval, ale ve skutečnosti ve většině žánrech není rychlost zaostření tak zásadní. Při použití dálkoměru je navíc manuální ostření úplně jiná písnička, nejen díky velkému světelnému a přehlednému hledáčku, ale i díky zaostřovacímu principu, kdy je zaostření dosaženo v momentě kdy se ti v hledáčku spojují dva překrývající se obrazy v jeden. Výše zmíněné kompakty s pevným objektivem mají autofokus také rychlý a přesný, ale ne DSLR to nestačí.



Obrazová kvalita
Rozhodně jde také o nezanedbatelný faktor, i když si myslím, že trochu přeceňovaný. Většina nových fotoaparátů se snímačem APS-C a větším poskytují kvalitu obrazu na tak vysoké úrovni, že s nimi můžete fotit snad i do National Geographic a nepozná to ani editor. Ovšemčím větší snímač, tím lepší kvalita obrazu a pokud se rozhodneš připlatit za mašinku se snímačem o velikosti fullframe, byla by lež tvrdit, že se kvalita obrazu výrazně nezlepší. Navíc úhel záběru neurčuje jen ohnisková vzdálenost, ale i velikost snímače a máte-li na menším snímači se stejným objektivem určitý úhel záběru, na FF snímači bude větší. To je důležité proto, že širokoúhlý objektiv je konstrukčně těžší vyrobit tak, aby se minimalizovaly optické vady. Pro dosažní daného úhlu záběru nepotřebuješ na FF snímači tak širokoúhlý objektiv a proto je obrazová kvalita lepší i po optické stránce. Je třeba si ovšem uvědomit, že pokud budeš preferovat tele-objektivy, je v tomto ohledu výhodou APS-C snímač.
U faktoru obrazové kvality paradoxně pohoří mirrorless nejvíce, protože žádný z nich nedisponuje ani APS-C snímačem natož větším. Naproti tomu zde je hlavní důvod proč zdůrazňuji kompakty Ricoh GR a Nikon Coolpix. Oba jsou totiž osazeny snímačem právě o velikosti APS-C, a nesou si s sebou tu obrazovou kvalitu zrcadlovek zmiňovanou u mirrorless. Není kompakt jako kompakt.
PS.: APS-C snímačem bývají vybaveny zpravidla všechny DSLR označované jako profi a poloprofi.

Velikost - váha - motivace
Nejen začátečníci často podceňují faktor velikost-váha-motivace. Pokud to myslíš s focením vážně, dříve nebo později budeš chtít mít fotoaparát stále po ruce. V momentě, kdy si pořídíš velký a těžký fotoaparát, zjistíš, že nosit jej celý den může být více než otravné a to bude mít vliv na tvou motivaci k focení. Focení by mělo být především relax a zábava a tak to jistě není momentě, kdy tvůj postoj připomíná upoceného Zvoníka. Ztrácíš koncentraci a musíš se přemáhat. To má vliv na kvalitu tvých snímků a tak dostává další ránu motivace, až si posléze prohlížíš úlovky. Osobně považuji faktor velikost-váha-motivace za nejdůležitější při nákupu fotoaparátu. Tady kompakty, mirrorles foťáky a dálkoměry nemají konkurenci, ale "amatérské" řady zrcadlovek s pevným objektivem také nemusí být žádní obři a poskytují nanejvýš dostatečnou kvalitu snímků. I zde měj na paměti, že hezké fotky za tebe může udělat výkonná mašinka, ale skutečně dobré fotky jsou dílem náhody, nebo fotografa.

 

závěr-rozpočet
Faktorů je jistě více a netvrdím, že nezáleží na bytelnosti, či kvalitě displeje. Myslím si ale, že pokud podceníte hledáček, objektiv, ostření, či váhu-velikost, budou vám tyto problémy trnem v oku nesrovnatelně více, něž cokoliv jiného.
Při výběru foťáku nesmím zapomenout na cenu. Na závěr tedy ještě malý nástřel jednotlivých variant...


Dálkoměr - Fuji mašinky hodně lidí chválí, ale jde o docela drahou srandu. Dělá to krásné snímky a má to přehledný hledáček podobný dálkoměrům. Je to malé a roztomilé. Přesto si myslím, že pokud stojíš o dálkoměr měl by jsi spíše brát Leicu. Digitální Leica je ovšem opravdu drahá záležitost. Nemáš-li tolik peněz, můžeš přemýšlet o dálkoměru na film značky Voigtlander Bessa, Canon Canonet, nebo starší Leicu. Všechny tyto fotoaparáty jsou výborné.

Zrcadlovka - Málokterý začátečník asi investuje do fotoaparátu více než 50 tisíc. Proto je zrcadlovka nejvhodnější řešení. Pokud si pořídíš "amatérskou" zrcadlovku s nějakým pevným objektivem, budeš mít v ruce fotoaparát, se kterým lze dělat snímky v profesionální kvalitě. Budeč-li chtít full frame, tak starší se dá pořídit taky poměrně levně. Máš-li ovšem na nákup 100 tisíc a nechceš být makro, či sportovní fotograf, tak bych doporučoval spíše Leicu. Myslím si, že díky kvalitě, uživatelské přívětivost a velikosti s tento full frame foťák zamiluješ. Doporučení Leicy je ovšem dost subjektivní záležitost a je tady stále omezení, díky nepřítomnosti autofocusu a nemožnosti používání delších skel. Stejně bych si tipoval, že s Leicou v ruce taky zjistíš, jak přeceňované jsou tuto funkce.

Mirrorless - Nevidím důvod si to pořizovat. S pohledu fotografa je to nanejvýš nepraktická hračka. a pro amatéra poskytne podobné výsledky nějaký z novějších chytrých telefonů.

APS-C kompakty - Do dvaceti tisíc pořídíte dobře řešený foťák se skvělou kvalitou obrazu, velmi dobrým objektivem a vejde se to celé do kapsy... ale ten hledáček....

Street Photography: Documenting the Human Condition

Jeden z mála dokumentů zabývající se "street photography". Záměrně to píšu anglicky, protože český překlad by podle mě příliš zobecňoval tento fotografický žánr. Ve spoustě zemí by to nebylo třeba, protože tento žánr patří ve světě k těm nejrozšířenějším. V České Republice ovšem téměř neexistuje. Je to paradox, když si vezmeš, že historicky jsou Češi jedni z nejvášnivějších fotografů. Byly doby kdy takový Flexaret, či jiný analogový aparát měl doma každý druhý. Je to asi dáno podnebím. Přece jen v krajinách s teplejším podnebím lidé po generace tráví více času venku a socializace na ulici je tedy přirozenější. Focení lidí na ulici u nás je více nepřípustné. Častěji takové počínání vzbudí podezření, či zlobu. Ovšem více je to samozřejmě zakořeněné v myslích samotných fotografů, kteří mají strach konfrontovat se z cizími lidmi. Není se taky co divit po staletích dlouhých zim strávených v izolaci vyhřátého pelíšku a to pouze ve společnosti blízkých. To ale neznamená, že pro jižana je boj se strachem z konfrontace vždy jednodušší. Ať už je to způsobeno čímkoliv, v naší kotlině je více fotografů krajinek a broučků. Pokud tě už krajinky, broučci, či klasické portréty omrzely, může být pro tebe právě tenhle dokument Chrise Weekse inspirací v bojí se strachem...



.

.

.

S čím fotí slavní fotografové...

Antonín Kratochvíl    www.antoninkratochvil.com
je nejúspěšnější Český fotožurnalista a portrétní fotograf. Účastnil se velkého množství konfliktů a zaznamenával utečence v Bosně, pašeráky v Guatemale, nebo oběti Aids v Zimbabwe. V roce 1997 vyhrál první místo v soutěži World Press Photo v kategorii Portrét. To je ovšem jen zlomek z jeho kariéry fotografa. Antonín Kratochvíl je částečným zastáncem filozofie One Lens One camera. To v tom smyslu, že podle svých slov fotí výhradně s objektivem 28mm na full frame, nebo kinofilm. Díky tomu zná dokonale každý roh svého objektivu a tomu dává možnost soustředit se více na obsah. V současnosti pracuje s technikou Canon.

by Antonin Kratochvíl

 


Steve McCurry    stevemccurry.com
je jeden z nejslavnějších fotografů Magnum. Jeho nejznámější snímek je portrét afgánské dívky jménem Šarbat Guly, která přišla o své rodiče a její silný pohled dal vzniknout jednomu z nejslavnějších portrétů všech dob. V té době pracoval, jako většina fotožurnalistů, s filmem Kodachome. Steve McCurry je firmou Leica často propagován jako "jejich" fotograf, přestože pracuje především s Nikonem. Vlastně jsem nenašel zmínku, že by kdy pracoval s Leicou. V současnosti podle svých slov pracuje s Nikonem D7000 a D3x. Výjimečně používá Hasselblad. Dřívě používal 28mm, 35mm a 50mm objektivy a dnes upřednostňuje flexibilnější řešení v podobě Nikkoru 28-70mm.

by Steve McCurry

Robert Capa 
byl maďarský válečný fotograf, fotožurnalista a spoluzakladatel agentury Magnum Photos. Absolvoval pět různých válek - španělskou občanskou válku v letech 1936–1939, druhou čínsko-japonskou válku, druhou světovou válku, první arabsko-izraelskou válku a válku indočínskou. Kolem techniky Capy se šíří doslova legendy a jelikož se i potencionálně důvěryhodné zdroje přou, je v podstatě nemožné zjistit pravdu. Ve hře jsou každopádně dálkoměry Leica a Contax, na střední formát potom Rolleicord. Nejvíce ovšem převládá názor, že po Španělské občanské válce vyměnil svou Leicu za v té době dražší Contax. Byl to fotožurnalista, používal dálkoměr a navíc je autorem výroku ,,Nejsou-li vaše fotografie dost dobré, nebyli jste dost blízko", proto bych dal ruku do ohně, že fotil s objektivy 28mm, 35mm a výjimečně 50mm.

by Robert Capa

Henri Cartier-Bresson
byl Francouzský fotograf považovaný za zakladatele moderní fotožurnalistiky. Jeho první fotoaparát byl dálkoměr Leica s 50mm objektivem díky které se stal na tehdejší poměry jako fotograf "neviditelný". V té době nebyla Leica jakožto první kinofilmový fotoaparát tolik rozšířená. Díky tomu lidé na Bressonových fotkách působí velmi přirozeně a na specifičnost snímků měl vliv i fakt, že i pro autora byl proces focení mnohem pohodlnější.

by Henri Cartier-Bresson

Fotograf ze Země 1: Hideaki Hamada

Díky tomu, že jsem jednoho dne na Flickru klikl na výše zobrazenou fotografii, se mi otevřel doslova pohádkově působící příběh zachycený na fotografiích Japonského fotografa jménem Hideaki Hamada. Fotografie dokumentují život jeho nejužší rodiny, především jeho dvou dětí. Ano řekne si někdo, děti jsou roztomilé, to se fotí samo, ale Hideaki tuto činnost pozvedl dle mého na umění. Snad každá z obrovského množství fotografií zachycujících jeho rodinu má něco, o co se pokouší snad každý fotograf na světě. Fotografie mají atmosféru, nádherné světlo, skvělou kompozici, ideální moment, vypráví příběh, každý detail jakoby neomylně zapadl přesně tam kam patří. To vše je navíc podtrženo neuvěřitelně precizním zpracováním od expozice, až po vyvolání u Frame. Přestože používá výhradně Pentax 67II s objektivem 105mm F2.č a tohohle kámoše nabijí vždy Kodakem PORTRA 400, tak jeho fotografie nejsou ani trochu stereotypní. Je to dáno tím, že skvělá technická kvalita je pouze nosičem toho podstatného. Tento chlapík se narodil v roce 1977 v Japonské prefektuře Hyogo a v současnosti žije v Osace a pokud tě taky zaujal, tak odkazy na jeho tvorbu, případně kontakt, najdeš na konci článku.  

All photos by Hideaki Hamada.©

http://hamadahideaki.com/

http://www.flickr.com/photos/hamadahideaki/

http://harumina.co/

Věci, co jsem se naučil o fotografii...1. část

Minimalizuj své vybavení

(...Fro Knows Foto)

Je to jednoduché, čím méně vybavení taháš tím více si to užiješ. Často se nemůžu rozhodnout co si mám s sebou vzít. Analog nebo digi? Dlouhé ohnisko nebo krátké? Vzít stativ nebo ne? Člověk by přirozeně nejradši vzal všechno aby měl jistotu, ale tvoje záda na to mají jiný názor. Po hodince focení budeš vypadat jako Zvoník u Matky Boží po výstupu do svého obydlí a tvoje reakční schopnosti se sníží tak na 20 procent, a nejen ty reakční. Je třeba se jasně rozhodnout, co chceš fotit a podle toho vybrat, protože ať vezmeš kterýkoliv foťák, nakonec většinou to podstatné vyfotíš. Navíc to vyfotíš většinou mnohem lépe, protože jsi v klidu a focení je v tu chvíli relax a ne tortura. Dneska zpravidla nosím jeden foťák, stativ a maximálně blesk s deštníkem ať jdu fotit cokoliv a nestává se, že bych litoval...

Pozoruj

(...Jan Čistírna Burgert)

Trénuj svoje pozorovací schopnosti kdykoliv je příležitost. Všímej si detailů. Přemýšlej co a proč tě přitahuje. Ono to vypadá banálně, prostě čumět, ale opak je pravdou. Je neuvěřitelné kolik věcí nám uniká, ačkoliv je máme v zorném úhlu. Je to dáno mimo jiné tím že  mysl každého člověka je plná vzorců v podstatě na všechno. Stejně tak máme v hlavě vzorec na to jak by měla vypadat fotografie, kterou pořídíme. Takových vzorců na fotografie máme přirozeně spoustu, ale přesto je to stále obrovské omezení vnímání. Díky tomu ti uteče spousta zajímavých věcí, protože čekáš až se naplní tvůj vzorec a podvědomě gumuješ spoustu věcí, které do něj nespadají. Trénink pozornosti je dobré trénovat i bez foťáku, protože tím vyřadíš z provozu právě foto-vzorce, které máš v podvědomí - nefotíš-li, nemáš tendenci hledat záběr.

Neváhej 

Proč taky? Shoří ti ruka když to teď zmáčkneš? Dostaneš pěstí od foceného? Rozbije ti někdo foťák? Bude se ti někdo smát za špatný snímek? I kdybys vyplýtval políčko filmu, je to opravdu tak tragická ztráta? A co ty nevratné ztráty záběrů, jen díky tomu že zaváháš? První 4 možnosti jsou zhruba stejně pravděpodobné, tak NEVÁHEJ!!!

Foť hodně, ale ne za každou cenu
Navíc používáš-li digitál. Neplánuj si focení na nějakou dobu, ale měj focení jako součást svého života. Neznamená to ovšem fotit všechno co se mihne, protože pak ztratíš orientaci v tom co a proč vlastně fotíš nebo chceš fotit. Časem přijdeš na to kdy je dobré foťák brát a jaké záběry tě přitahují. Najdeš rovnováhu v rozhodování...


Běž ven!

Doma u počítače moc fotek nepořídíš, to je zřejmé. A nejen to, protože opravdu minimum fotografů, kteří se specializují na fotografií v ateliérů k tomu má skutečně charakterové předpoklady. U většiny je to jen pohodlnost či strach otevřít se světu. Venku jsou přece lidé, zvířata, příroda, nebe, inspirace, ŽIVOT....


Utrácej za čas, ne za techniku.

Ano, taky bych bral Leicu nebo Hasselblad, ale k čemu mi to bude, když všechen čas na focení strávím vyděláváním na takovou srandu? Jestli se chceš chlubit, balit na to holky (nebo kluky), nebo si to vystavit a kochat se sám, tak prosím, ale k lepším snímkům ti to výrazněji nepomůže. Kvalita fotografie tkví v kompozici, umění pozorovat, práci se světlem, atd. To jsou ovšem věci které se naučíte jen praxí a žádný instruktor na workshopu nebo učebnice vám to do hlavy nenasype. Pokud ovšem máš peněz na rozhazování tak si to klidně kup, ale lepšího fotografa to z tebe udělá, jen pokud tvoje schopnosti výrazně přesahují možnosti techniky, kterou máš teď. Když budeš sedět počítače a vymýšlet, že bys chtěl fotit tohle a tamto, ale že na to potřebuješ to a támhlecto, tak z tebe taky fotograf nikdy nebude. Na většinu věcí ti skutečně stačí to vybavení, které máš teď. Až budeš starý a budeš vzpomínat za co si utratil peníze, tak pro tebe bude mnohem cennější jeden jediný měsíc strávený focením, než Canon 5DMarkIII s L-kovým sklem.


Uvolni se
U focení se skvěle můžeš učit sebekontrole. Když máš klidnou mysl, vyrovnáš dýchání a nenuceně se koncentruješ, tvoje schopnosti fotografa jdou obdivuhodně nahoru. Pokud si všimneš, že pracuješ v křeči, nepravidelně a trhaně dýcháš, jsi uřícený, máš problém s koncentrací apod., vyplatí se zastavit se, zavřít oči a soustředit se na dýchání. Během deseti minut je z tebe nový člověk.


"Není-li tvá fotka dost dobrá, nebyl si dost blízko"

(...Robert Capa - Omaha Beach, Den D)

Tato slova vyslovil jeden z nejznámějších fotografů Robert Capa. Neznamená to samozřejmě, že s dlouhým ohniskem, nebo s odstupem neuděláš dobrý snímek. Ovšem pokud není snímek dobrý, tak je skoro pravidlem, že by ho zachránilo kdyby jsi šel blíže. Myslím si, že i většina relativně povedených záběrů focená s odstupem by byla ještě lepších, kdyby byl fotograf blíže. Myslíte, že by nějaký fotograf zvířat používal tele-objektiv, kdyby se nebál, že ho ten lev sežere?


Nepoužívej zoom...příliš

(...Jan Čistírna Burgert - 135mm)

Ano, bylo to tady tisíckrát. Pevné ohnisko má lepší kresbu než zoom, mimo jiné protože potřebuje méně čoček. To je nepopíratelný fakt, ale není to jediný důvod a řekl bych, že ani nejdůležitější. Tvoje schopnosti fotit se totiž velmi zvýší ve chvíli kdy znáš velmi dobře svůj úhel záběru. Naučíš se velmi rychle odhadovat, jak bude vypadat kompozice dříve než koukneš do hledáčku. To je rychlejší než zoom a trénuje to i obrazotvornost. Něco takového ti vlastní pohodlnost při používání zoomu nikdy nedovolí. Osobně mám zoom 17-70mm a používám jej na třech ohniscích. Na street a report 17mm a výjimečně si jej páskou zalepím na 28mm. Na krajiny pak 17mm nebo 70mm.


Neboj se o vybavení
Je to přece jenom kus plastu, kovu a skla. bude to skutečně taková tragédie, když o to přijdeš? Bude to takové utrpení, budeš-li muset na čas používat něco horšího? Bude to horší, než neustálé omezování se strachem o techniku? Kdo neriskuje, nic nezíská....

Přiznej se, to nebylo schválně... "Random Photography"

Kdysi jsem četl knihu od fotografa, jehož jméno si už nepamatuji. Psal tam následující větu: ,,Nejlepší fotografie vznikají náhodou". V té době jsem z toho dvakrát moudrý nebyl, ale po letech focení jsem začal přicházet na to, co tím myslel. Často se stává, že vám fotografii zkazí něco nepředpokládaného. Může to být vnější faktor, jakože vám někdo vběhne do záběru, spadne vám kapka deště na objektiv, nebo se snímaný objekt pohne. Také to může být ve vás, že zapomenete nastavit správnou expozici, nebo zmáčknete spoušť omylem při jiné činnosti. Popravdě většina takto pořízených snímků jsou odpad, ale občas z nějakého důvodu jsou to právě tyto snímky ty, které máte nejradši. Jsou to ty snímky, kterým smysl dává něco co jste jako fotograf nepředvídali, neplánovali, stalo se to náhodou právě v ten moment, kdy se otevřela závěrka vašeho fotoaparátu.

Osobně mě většina mých fotek už dnes moc nerajcuje. Mnohem víc mě zajímá samotný proces vzniku. Je ovšem pár výjimek a zhruba polovina z nich jsou právě náhodné fotky. Když se podívám na fotografii, kterou jsem vytvořil, buď začnu pouze posuzovat její vizuální hodnotu, nebo ve mě vzbudí i vzpomínku na pocit, který jsem prožíval při jejím pořízení. Ty u kterých posuzuji vizuální hodnotu je více a méně z nich si cením. Jsou to většinou fotografie které jsou nedílnou součástí mého života fotografa a slouží k vypouštění plynu. Vypouštím do nich své myšlenkové pochody, neboli nápady.  Ty co ve mě vzbudí vzpomínku vznikly jako následek, nějaké silnější emoce (ať už mé, nebo foceného), a nebo jsou to právě náhodné fotografie.

1. Jedna z mých prvních fotografií pořízená na Canon 350D se setovým sklem. Dodnes je to jedna z mých nejoblíbenějších. Je pořízená v Řecku na pláži, kde nebylo zrovna nejlepší světlo. Dost možná by díky světlu nebyla zajímavá. Možná bych přišel o ideální moment, kdybych si vzpomněl, že mám špatně nastavenou expozici. Každopádně přepal mi pěkně vyselektoval postavy a barvy. Moc už si z té doby nepamatuji, ale tenhle moment při pohledu na snímek prožívám, jako by to bylo teď. Většině lidem ta fotografie nic neříká, ale pro mě je velice důležitá.

2. Na streetu fotím zpravidla na AV (priorita clony), fotoaparát mi tedy vypočítává čas automaticky. Ač se snažím, nejde myslet na správné nastavení vždy. Když tedy přijdu do tmavého prostředí, automatika nastaví dlouhý čas a u snímku vznikne pohybová neostrost. V první moment vždycky nadávám, ale docela jsem si tyto snímky oblíbil. 

3. Snímek nejnáhodnější z nejnáhodnějších. Vznikl na náplavce u Výtoně Praze, když jsem se chystal k odchodu. Už jsem vypnul fotoaparát, když v tom se v mracích objevilo to oko, tak jsem si řekl, že to ještě cvaknu. Zrcadlovku jsem měl nastavenou na prioritu clony a ISO na 400 a přestože normálně bych tady snížil ISO, protože byl čas, tentokrát jsem zapomněl.  V momentě stisku spouště mi vletěl do záběru pták takovou rychlostí, že bych nikdy nebyl schopný jej záměrně trefit, natož na střed!!! Právě díky vysoké citlivosti si automatika vyměřila velmi rychlý čas a pták je tak ostrý. 

Právě ta náhoda znásobí pocit, který zažívám při focení. Jdu do toho s tím, že vyfotím něco co mě zaujalo, něco co se může zdát někomu běžné a právě náhoda zasáhne jako znamení a posune snímek na jiný level. Asi to je právě ten pocit vyššího smyslu, proč mi to připadá důležité. V moment stisku spouště jakobych se propojil se světem, s vesmírem, jako bych více byl. Možná právě to měl autor výše zmíněného výroku na mysli, možná ne. Každopádně tam to vnímám já a je to jeden z důvodů proč fotím...