G.A.S. (Gear Acquisition Syndrome - syndrom nabývání techniky)

G. A. S. je něco čím si asi projde většina fotografů. Má to v zásadě dva motivační prvky. Buď tím obhajuješ vlastní neschopnost a vymlouváš se, že chceš fotit tohle a tohle, ale to nelze bez tohoto a tohohle. Nebo prostě toužíš po technice, která je tak honosně popisovaná recenzenty a ti skvělí fotografové na netu s ní dělají ty skvělé snímky.

Čím větší objektiv, tím...

Nejdříve začínáš fotit s takovým fotoaparátem, jaký je po ruce. Tolik neřešíš kvalitu a a tvoje mysl se soustředí čistě na focení. Po nějaké době začneš snímky selektovat a všímat si, že některé z nich jsou docela fajn a to více pootevře bránu zvědavosti potencionálně rodícího se fotografa. Dřív nebo později začneš svou zvědavost sytit a to hned několika způsoby. Jedna z variant je, že dále fotíš a sdílíš své nadšení s okolím. Druhá možnost je, že vlezeš na net a začneš hltat všemožné informace o focení. Obě varianty nevylučují pozdější nakažení G. A. S., ale ta druhá je nebezpečnější. Na internetu totiž koluje nepřeberné množství lehce stravitelných informací pro fotografy začátečníky, ovšem drtivá většina jsou nevalné hodnoty. Buď jde o chytré fotografické techniky a principy zaručující "profi" vypadající snímek, nebo rozebírají donekonečna otázky typu Canon vs. Nikon, film vs digitál, M42 vs Pentax, full frame vs crop, apod. Pro mnoho lidí není těžké v tomhle balastu zapadnout a začít surfovat po nekonečných fórech, rozebírajících kolik procent vinětace má jeden objektiv oproti druhému a nejlépe se přitom ohánět grafy a tvářit se, že jim rozumím. To samo o sobě nemusí být nic špatného a jistě díky tomu budeš jednou pracovat na výrobní lince ve fabrice Leica.

Problém nastává ve chvíli, kdy tvůj zájem přeroste v nekontrolovatelnou touhu probíranou techniku vlastnit. Lidé dnes často rádi něco vlastní. Bodejť by ne, když nám to od malička cpou v televizi i ve škole a vlastně všude okolo. Ačkoli to lidé rádi popírají, společnost dnes uctívá dogma hlásající, že majetek odráží hodnotu člověka. Myslíme si, že nabytí tohoto a onoho nám přinese štěstí. Začínáš u malého foťáku, pak chceš zrcadlovku, pak lepší objektiv, pak makro objektiv, pak výkonný blesk, pak full frame, pak Hasselblad,.... Nenechte se zmýlit, tohle je ve skutečnosti přirozený postup vývoje techniky používané fotografem. Čím se zlepšujeme jako fotografové, tím se nám mohou s lepší technikou otevřít nové možnosti. O G. A. S rozhoduje tenká hranice skutečné potřeby. Ve skutečnosti totiž technika nebývá až tak zásadní skok ve výsledné kvalitě snímků. Jakožto turista budeš ze snímků s novým Canonem 5D nadšen a rozdíl v technické kvalitě bude jistě diametrální, ale hodnota výpovědi fotografie se zvedne pramálo. Nechci vyvracet, že se s Canonem 5D pracuje lépe než s kapesním fotoaparátem. K momentu kdy tě to omrzí ovšem dojdete velice rychle a budeš chtít nové vybavení v domnění, že jsi jako fotograf došel k pomyslné hranici, kdy tě možnosti daného fotoaparátu omezují.

Proč je G.A.S takový problém? Je to otázka naplnění. Všichni hledáme v životě naplnění a někdo jej nalézá skrz fotografii. Budeš-li se topit v recenzích a grafech, studovat technologii a fyzikální principy, nejspíš tvoje fascinace nebude tolik spočívat v samotné činnosti focení. Myšlení, psaní, či výroba fotoaparátu je ovšem stále činnost, která tě může naplňovat. Focení samotné je pochopitelně taky činnost která tě může naplňovat. Podlehneš-li ale příliš touze vlastnit,  zahubí to v tobě i sebemenší potenciál skutečně něco dělat. Koupíš si techniku v domnění, že tě to uspokojí, ale pouze tím vzbudíš další touhu vlastnit, protože tě to neuspokojí, nenaplní. To člověku bere motivaci.

Hranice G.A.S. je ale individuální. Není její přesná definice a každý musí poznat sám kdy pro něj začne být hromadění techniky kontraproduktivní.
Je třeba si položit otázku, co vlastně chci fotit. Zodpovědět si jí může být pro mnohé překvapivě složité. Někdy to trvá dlouho než se naučíš následovat to, co tě skutečně přitahuje. Jisté ale je, že pro většinu věcí ti nejspíš bude stačit fotoaparát který máš teď. Krajina není o širokém ohnisku, portrét není o ohnisku dlouhém, či malé hloubce ostrosti. Je to především TEN MOMENT, co rozhoduje. Pokud si přesto došel k závěru, že potřebuješ nový objektiv,...

PS: NM (no money vakcína) - pokud máš pocit, že trpíš G.A.S., můžeš si aplikovat NM vakcínu. Ta by měla problém alespoň částečně vyřešit. Její aplikace probíhá jednoduše zbavením se všech peněz ve tvém dosahu. Například je můžeš poslat mě. ;)

Jeden objektiv, jedno ohnisko....

Především v různých zahraničních článcích a fórech se čím dál více rozebírá téma "One Camera, One Lens". V podstatě jde doslova o ideologii používání výhradně jediného objektivu a jediného těla. Obhájci se ohánějí blahodárnými účinky na fotografickou tvorbu a fotografovo myšlení osvobozené od úvah odvádějících pozornost od podstatného.

"One Camera... 
Pokud jde o tělo přístroje, je myšlenka postavena především na tom, že se fotograf zbytečně nezabývá technikou. Má k dispozici pokud možno pro něj nejlepší tělo, které dokonale zná a je s ním jako jeden muž (Otoko da!). Dovede přístroj ovládat i se zavřenýma očima. Ergonometrie a váha přístroje mu dostatečně vyhovuje a především zásadněji nekomplikuje práci. S takovým tělem se může plně soustředit a nic by přece nemělo odvádět jeho pozornost.

...One Lens"
Když ti při použití zoomu nevyhovuje dané ohnisko pro dosažení určitého záběru, jednoduše zazoomuješ na jiné. Zdánlivě to vypadá jako výhoda, ale opak je pravdou. V momentě, kdy používáš pevné ohnisko, musíš se přizpůsobit a hledat jiný záběr. To tě učí kreativitě. Naopak, když máš možnost zazoomovat, nehledáš jiná východiska řešení záběru. Máš tendenci být stereotypnější a uchylovat se ke vzorům, jak má kompozice vypadat. Například, když budeš blízko nějakého týpka kterého fotíš, v momentě kdy máš zoom, snažíš se zabrat v tvé hlavě standardizovanou kompozici. Chceš tam mít například celou postavu s pozadím, nebo polocelek. V delším časovém horizontu máš tendenci to v podobných situacích opakovat. V momentě kdy nemáš na výběr, vyfotíš to co je ti umožněno, v tomhle případě to mohou být ruce, prsten, zuby, náušnice, či přezka na tašce...proč taky ne. Učí tě to na svět, potažmo na fotografii, nahlížet různorodě. Omezení rozseká tvoje vzory na kousíčky.
V momentě, kdy tě pevný objektiv donutí zoomovat pomocí noh, investuješ více do přemýšlení a zkoušení různých řešení. To tě jako fotografa samozřejmě vzdělává. Při použití zoomu budeš mít tendenci to více odbývat a zpohodlníš, i v myšlení. S pevným objektivem se celý proces focení stává živější. Více se napojuješ na okolní svět a to také podporuje kreativitu. Čím více věcí necháš za sebe dělat mašinu, tím více se mechanizuje tvoje vnímání fotografie. V takovém stavu dost těžko nacházíš symbiózu s okolním světem.

(Jan "Čistírna" Burgert - 17mm)

Co si o tom myslím?
Tahle filozofie má hodně do sebe, ale je to hodně individuální. Většina fotografů, kteří se jí drží, se specializují na street, portréty, a jejich je tvorba nezávislá. Je to právě otázka zaměření. Například na krajinu si myslím, že je zoom velmi vhodný. Když vidím v krajině záběr, který bych vzal 70mm ohniskem, nemůžu s 28mm nikdy dosáhnout cenného výsledku i kdybych šel blíže. Je to dáno obrovskými vzdálenostmi, které se ve snímku obsáhnou.  Pokud jde o práci v krajině, 99% mých snímků je stejně pořízeno na ohnisko 17 mm nebo 70 mm. Proto bych asi uživil dva pevné objektivy, ale kdo to má tahat? To už radši potáhnu nějaký středo-formát :)
V reportážní fotografii je zoom taky často důležitý, protože je tam vyžadováno dodržovat určité konvence. Stejný záběr se už nemusí opakovat a je třeba ho zakomponovat dle daných konvencí, jinak jej asi těžko někdo publikuje. Situace musí přehledně vypovídat o události. Drtivá většina fotožurnalistů už dnes přešla na zoom. Je to pro ně praktičtější.  Fotožurnalista Antonín Kratochvíl, který fotí výhradně pevným objektivem 28mm, je sice slavný pro své specifické podání války a bídy, ale do novin svou fotografii prodá velmi těžko. Samozřejmě, že i s pevným ohniskem by mohl vytvořit pro noviny přijatelné fotografie, ale bylo by to zbytečně obtížné a přišel by o záběry, na které mu 28mm nestačí. Jeho práce je volná tvorba která má blíže k dokumentu, než reportáži , může si to tedy dovolit. Fotíš-li dokument, nebývá prošvihnutí záběru taková tragédie, naopak to může být k dobru, protože si taková prošvihnutí velmi dobře zapamatuješ a rozvijí to tvůj vztah k tématu. U dokumentu nejde jen o samotné fotografie, ale i o to co ti dá téma jako člověku. Když jsem četl knihy od Patricka Chauvela, velmi často naznačuje, že práce fotožurnalisty tak trochu stojí na fotoaparátu, ale je to často více než focení, oč běží. Ano, chce udělat nejlepší snímek, ale to by jako motivace bylo velmi slabé, mnohem víc je to o tom to zažít a co to v člověku zanechá. Ovšem zrovna u fotožurnalistů typu Chauvela není od věci brát v úvahu i závislost na adrenalinu, budeme-li se bavit o motivaci. Pokud se tím chcete dnes skutečně živit, vítězí kvantita a tedy zoom.

To jsou snad jediné žánry, které mě napadají. Všude jinde si myslím, že filozofie jednoho ohniska funguje dokonale. Sám používám zoom 17-70 mm a pokud nefotím krajinu, nebo reportáž, zůstává můj objektiv zamknutý na 17 mm. S trochou trpělivosti začneš doslova vidět v dané ohniskové vzdálenosti. To je něco, co tě při focení posune o level výše. Více splyneš s fotoaparátem a máš možnost soustředit se na obsah. Zachycení fotografie již není dvoufázová záležitost, tedy vidím záběr, komponuji záběr, ale splynou tyto fáze v jednu. V momentě, kdy dávám fotoaparát k oku už vím, jak přesně bude fotka vypadat. A to nejen z pohledu kompozice, ale co je důležitější, přesně vím jakou roli budou hrát vlastnosti daného ohniska. Vlastnosti ohniskové vzdálenosti jsou pro atmosféru snímku zásadní.


Není od věci ještě dodat, že překvapivě velká část obhájců této myšlenky jsou uživateli moderních dálkoměrů Leica s nějakým top class objektivem. S takovýmto skvostem v ruce už není moc možností, na upgrade techniky. Ono se to pak snadno někomu doporučuje, ať fotí "One Camera, One Lens". Nezanedbatelná část fotografů s jedním foťákem jsou nejspíše jen módní vlna, která během pár let opadne. Každopádně tím nechci popírat celou myšlenku a naopak bych to doporučil určitě vyzkoušet alespoň na několik měsíců. Výše zmíněné blahodárné účinky jsou v určité míře nepopiratelné...však sám uvidíš.

Věci, co jsem se naučil o fotografii...1. část

Minimalizuj své vybavení

(...Fro Knows Foto)

Je to jednoduché, čím méně vybavení taháš tím více si to užiješ. Často se nemůžu rozhodnout co si mám s sebou vzít. Analog nebo digi? Dlouhé ohnisko nebo krátké? Vzít stativ nebo ne? Člověk by přirozeně nejradši vzal všechno aby měl jistotu, ale tvoje záda na to mají jiný názor. Po hodince focení budeš vypadat jako Zvoník u Matky Boží po výstupu do svého obydlí a tvoje reakční schopnosti se sníží tak na 20 procent, a nejen ty reakční. Je třeba se jasně rozhodnout, co chceš fotit a podle toho vybrat, protože ať vezmeš kterýkoliv foťák, nakonec většinou to podstatné vyfotíš. Navíc to vyfotíš většinou mnohem lépe, protože jsi v klidu a focení je v tu chvíli relax a ne tortura. Dneska zpravidla nosím jeden foťák, stativ a maximálně blesk s deštníkem ať jdu fotit cokoliv a nestává se, že bych litoval...

Pozoruj

(...Jan Čistírna Burgert)

Trénuj svoje pozorovací schopnosti kdykoliv je příležitost. Všímej si detailů. Přemýšlej co a proč tě přitahuje. Ono to vypadá banálně, prostě čumět, ale opak je pravdou. Je neuvěřitelné kolik věcí nám uniká, ačkoliv je máme v zorném úhlu. Je to dáno mimo jiné tím že  mysl každého člověka je plná vzorců v podstatě na všechno. Stejně tak máme v hlavě vzorec na to jak by měla vypadat fotografie, kterou pořídíme. Takových vzorců na fotografie máme přirozeně spoustu, ale přesto je to stále obrovské omezení vnímání. Díky tomu ti uteče spousta zajímavých věcí, protože čekáš až se naplní tvůj vzorec a podvědomě gumuješ spoustu věcí, které do něj nespadají. Trénink pozornosti je dobré trénovat i bez foťáku, protože tím vyřadíš z provozu právě foto-vzorce, které máš v podvědomí - nefotíš-li, nemáš tendenci hledat záběr.

Neváhej 

Proč taky? Shoří ti ruka když to teď zmáčkneš? Dostaneš pěstí od foceného? Rozbije ti někdo foťák? Bude se ti někdo smát za špatný snímek? I kdybys vyplýtval políčko filmu, je to opravdu tak tragická ztráta? A co ty nevratné ztráty záběrů, jen díky tomu že zaváháš? První 4 možnosti jsou zhruba stejně pravděpodobné, tak NEVÁHEJ!!!

Foť hodně, ale ne za každou cenu
Navíc používáš-li digitál. Neplánuj si focení na nějakou dobu, ale měj focení jako součást svého života. Neznamená to ovšem fotit všechno co se mihne, protože pak ztratíš orientaci v tom co a proč vlastně fotíš nebo chceš fotit. Časem přijdeš na to kdy je dobré foťák brát a jaké záběry tě přitahují. Najdeš rovnováhu v rozhodování...


Běž ven!

Doma u počítače moc fotek nepořídíš, to je zřejmé. A nejen to, protože opravdu minimum fotografů, kteří se specializují na fotografií v ateliérů k tomu má skutečně charakterové předpoklady. U většiny je to jen pohodlnost či strach otevřít se světu. Venku jsou přece lidé, zvířata, příroda, nebe, inspirace, ŽIVOT....


Utrácej za čas, ne za techniku.

Ano, taky bych bral Leicu nebo Hasselblad, ale k čemu mi to bude, když všechen čas na focení strávím vyděláváním na takovou srandu? Jestli se chceš chlubit, balit na to holky (nebo kluky), nebo si to vystavit a kochat se sám, tak prosím, ale k lepším snímkům ti to výrazněji nepomůže. Kvalita fotografie tkví v kompozici, umění pozorovat, práci se světlem, atd. To jsou ovšem věci které se naučíte jen praxí a žádný instruktor na workshopu nebo učebnice vám to do hlavy nenasype. Pokud ovšem máš peněz na rozhazování tak si to klidně kup, ale lepšího fotografa to z tebe udělá, jen pokud tvoje schopnosti výrazně přesahují možnosti techniky, kterou máš teď. Když budeš sedět počítače a vymýšlet, že bys chtěl fotit tohle a tamto, ale že na to potřebuješ to a támhlecto, tak z tebe taky fotograf nikdy nebude. Na většinu věcí ti skutečně stačí to vybavení, které máš teď. Až budeš starý a budeš vzpomínat za co si utratil peníze, tak pro tebe bude mnohem cennější jeden jediný měsíc strávený focením, než Canon 5DMarkIII s L-kovým sklem.


Uvolni se
U focení se skvěle můžeš učit sebekontrole. Když máš klidnou mysl, vyrovnáš dýchání a nenuceně se koncentruješ, tvoje schopnosti fotografa jdou obdivuhodně nahoru. Pokud si všimneš, že pracuješ v křeči, nepravidelně a trhaně dýcháš, jsi uřícený, máš problém s koncentrací apod., vyplatí se zastavit se, zavřít oči a soustředit se na dýchání. Během deseti minut je z tebe nový člověk.


"Není-li tvá fotka dost dobrá, nebyl si dost blízko"

(...Robert Capa - Omaha Beach, Den D)

Tato slova vyslovil jeden z nejznámějších fotografů Robert Capa. Neznamená to samozřejmě, že s dlouhým ohniskem, nebo s odstupem neuděláš dobrý snímek. Ovšem pokud není snímek dobrý, tak je skoro pravidlem, že by ho zachránilo kdyby jsi šel blíže. Myslím si, že i většina relativně povedených záběrů focená s odstupem by byla ještě lepších, kdyby byl fotograf blíže. Myslíte, že by nějaký fotograf zvířat používal tele-objektiv, kdyby se nebál, že ho ten lev sežere?


Nepoužívej zoom...příliš

(...Jan Čistírna Burgert - 135mm)

Ano, bylo to tady tisíckrát. Pevné ohnisko má lepší kresbu než zoom, mimo jiné protože potřebuje méně čoček. To je nepopíratelný fakt, ale není to jediný důvod a řekl bych, že ani nejdůležitější. Tvoje schopnosti fotit se totiž velmi zvýší ve chvíli kdy znáš velmi dobře svůj úhel záběru. Naučíš se velmi rychle odhadovat, jak bude vypadat kompozice dříve než koukneš do hledáčku. To je rychlejší než zoom a trénuje to i obrazotvornost. Něco takového ti vlastní pohodlnost při používání zoomu nikdy nedovolí. Osobně mám zoom 17-70mm a používám jej na třech ohniscích. Na street a report 17mm a výjimečně si jej páskou zalepím na 28mm. Na krajiny pak 17mm nebo 70mm.


Neboj se o vybavení
Je to přece jenom kus plastu, kovu a skla. bude to skutečně taková tragédie, když o to přijdeš? Bude to takové utrpení, budeš-li muset na čas používat něco horšího? Bude to horší, než neustálé omezování se strachem o techniku? Kdo neriskuje, nic nezíská....

Přiznej se, to nebylo schválně... "Random Photography"

Kdysi jsem četl knihu od fotografa, jehož jméno si už nepamatuji. Psal tam následující větu: ,,Nejlepší fotografie vznikají náhodou". V té době jsem z toho dvakrát moudrý nebyl, ale po letech focení jsem začal přicházet na to, co tím myslel. Často se stává, že vám fotografii zkazí něco nepředpokládaného. Může to být vnější faktor, jakože vám někdo vběhne do záběru, spadne vám kapka deště na objektiv, nebo se snímaný objekt pohne. Také to může být ve vás, že zapomenete nastavit správnou expozici, nebo zmáčknete spoušť omylem při jiné činnosti. Popravdě většina takto pořízených snímků jsou odpad, ale občas z nějakého důvodu jsou to právě tyto snímky ty, které máte nejradši. Jsou to ty snímky, kterým smysl dává něco co jste jako fotograf nepředvídali, neplánovali, stalo se to náhodou právě v ten moment, kdy se otevřela závěrka vašeho fotoaparátu.

Osobně mě většina mých fotek už dnes moc nerajcuje. Mnohem víc mě zajímá samotný proces vzniku. Je ovšem pár výjimek a zhruba polovina z nich jsou právě náhodné fotky. Když se podívám na fotografii, kterou jsem vytvořil, buď začnu pouze posuzovat její vizuální hodnotu, nebo ve mě vzbudí i vzpomínku na pocit, který jsem prožíval při jejím pořízení. Ty u kterých posuzuji vizuální hodnotu je více a méně z nich si cením. Jsou to většinou fotografie které jsou nedílnou součástí mého života fotografa a slouží k vypouštění plynu. Vypouštím do nich své myšlenkové pochody, neboli nápady.  Ty co ve mě vzbudí vzpomínku vznikly jako následek, nějaké silnější emoce (ať už mé, nebo foceného), a nebo jsou to právě náhodné fotografie.

1. Jedna z mých prvních fotografií pořízená na Canon 350D se setovým sklem. Dodnes je to jedna z mých nejoblíbenějších. Je pořízená v Řecku na pláži, kde nebylo zrovna nejlepší světlo. Dost možná by díky světlu nebyla zajímavá. Možná bych přišel o ideální moment, kdybych si vzpomněl, že mám špatně nastavenou expozici. Každopádně přepal mi pěkně vyselektoval postavy a barvy. Moc už si z té doby nepamatuji, ale tenhle moment při pohledu na snímek prožívám, jako by to bylo teď. Většině lidem ta fotografie nic neříká, ale pro mě je velice důležitá.

2. Na streetu fotím zpravidla na AV (priorita clony), fotoaparát mi tedy vypočítává čas automaticky. Ač se snažím, nejde myslet na správné nastavení vždy. Když tedy přijdu do tmavého prostředí, automatika nastaví dlouhý čas a u snímku vznikne pohybová neostrost. V první moment vždycky nadávám, ale docela jsem si tyto snímky oblíbil. 

3. Snímek nejnáhodnější z nejnáhodnějších. Vznikl na náplavce u Výtoně Praze, když jsem se chystal k odchodu. Už jsem vypnul fotoaparát, když v tom se v mracích objevilo to oko, tak jsem si řekl, že to ještě cvaknu. Zrcadlovku jsem měl nastavenou na prioritu clony a ISO na 400 a přestože normálně bych tady snížil ISO, protože byl čas, tentokrát jsem zapomněl.  V momentě stisku spouště mi vletěl do záběru pták takovou rychlostí, že bych nikdy nebyl schopný jej záměrně trefit, natož na střed!!! Právě díky vysoké citlivosti si automatika vyměřila velmi rychlý čas a pták je tak ostrý. 

Právě ta náhoda znásobí pocit, který zažívám při focení. Jdu do toho s tím, že vyfotím něco co mě zaujalo, něco co se může zdát někomu běžné a právě náhoda zasáhne jako znamení a posune snímek na jiný level. Asi to je právě ten pocit vyššího smyslu, proč mi to připadá důležité. V moment stisku spouště jakobych se propojil se světem, s vesmírem, jako bych více byl. Možná právě to měl autor výše zmíněného výroku na mysli, možná ne. Každopádně tam to vnímám já a je to jeden z důvodů proč fotím...