Nemám vyloženě vzory ve fotografech, ale jestli mě někdo zásadněji ovlivnil, byl to František Drtikol. Nemyslím si, že mu straním, protože to byl Čech. Ano je spousta světově uznávaných fotografů, kteří vytvořili fascinující snímky, někdy i celé série. Většinou ale jejich tvorbu vnímám povrchněji. Zaujme mě určitý prvek, osoba, nebo místo. S něčím na fotografii se ztotožním, nebo se mi prostě líbí vizuálně. Ovšem u tvorby Františka Drtikola jakoby tohle nehrálo roli. Jakoby sdělení bylo intenzivnější a více se mě týkalo. Občas mnou probleskne pocit, že postavy z fotografie, či autor jsou se mnou v místnosti. Těžko hodnotit, jestli mě ovlivnila jeho tvorba jako fotografa. Ale řekl bych, že nepatrně. Každopádně mě ovlivnila lidsky a to je zásadnější...ale dost, ještě bych se dostal k nesmrtelnosti brouka. V tomto příspěvku jde především o výborný dokument o tomto významném českém fotografovi...
Zobrazují se příspěvky se štítkemInspirace. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemInspirace. Zobrazit všechny příspěvky
19. srpna 2013
Fotograf ze Země 3: Sportovní fotograf, jako žádný jiný...David Burnett
Fotografa jménem David Burnett můžete potkat na sportovních kolbištích, jak se snaží jako stovky dalších jemu podobných, udělat ty nejlepší snímky zápolících vrcholových sportovců. To by samo o sobě nebylo nic zajímavého, jenže David Burnett se od ostatních lovců s velkými objektivy liší na první pohled. Fotografuje totiž na velkoformátovou kameru Speed Graphic, díky čemuž si odnáší snímky o kterých se jeho konkurentům může nechat jenom zdát.
Velkoformátové fotoaparáty mají tu nevýhodu, že než vyfotíte jeden snímek, ostatní jich na svých moderních mašinkách nastřílí stovky, ne-li tisíce. Práce s takovým přístrojem je neohrabaná a složitě se odhaduje moment, kdy stisknout spoušť. Když to pokazíte, zničíte filmový materiál, který výjde asi na dvě stovky za snímek. Ale tady výčet nevýhod končí. Velkoformátová kamera totiž ve všech parametrech obrazové i optické kvality daleko vede před všemi digitálními přístroji. Navíc má velké možnosti optické manipulace s obrazem. Takže zatímco ostatní během jednoho klání nafotí tisíce snímků a pak jsou rádi když mají jeden, který je trochu jiný, než mají ostatní. David Burnett udělá za tu dobu snímků 5 a často jsou všechny nádherné a unikátní.
Burnett fotografuje na velkoformátovou kameru od roku 2004 a mimo to používá i Digitální fotoaparáty Canon 5D MarkIII a Leica M9. V roce 2012 se zúčasnil i olympijských her v Londýně, kde fotografoval pro Mezinárodní Olympijský Výbor (IOC). Některé z jeho fotografií z Londýna můžete vidět níže, pokud vás ovšem pan Burnett zaujal určitě se podívejte na jeho stránky, kde naleznete obrovské množství nejen sportovních fotografií, které opravdu stojí za to a jsou v lepší kvalitě. Odkaz naleznete na konci článku.
Velkoformátové fotoaparáty mají tu nevýhodu, že než vyfotíte jeden snímek, ostatní jich na svých moderních mašinkách nastřílí stovky, ne-li tisíce. Práce s takovým přístrojem je neohrabaná a složitě se odhaduje moment, kdy stisknout spoušť. Když to pokazíte, zničíte filmový materiál, který výjde asi na dvě stovky za snímek. Ale tady výčet nevýhod končí. Velkoformátová kamera totiž ve všech parametrech obrazové i optické kvality daleko vede před všemi digitálními přístroji. Navíc má velké možnosti optické manipulace s obrazem. Takže zatímco ostatní během jednoho klání nafotí tisíce snímků a pak jsou rádi když mají jeden, který je trochu jiný, než mají ostatní. David Burnett udělá za tu dobu snímků 5 a často jsou všechny nádherné a unikátní.
Burnett fotografuje na velkoformátovou kameru od roku 2004 a mimo to používá i Digitální fotoaparáty Canon 5D MarkIII a Leica M9. V roce 2012 se zúčasnil i olympijských her v Londýně, kde fotografoval pro Mezinárodní Olympijský Výbor (IOC). Některé z jeho fotografií z Londýna můžete vidět níže, pokud vás ovšem pan Burnett zaujal určitě se podívejte na jeho stránky, kde naleznete obrovské množství nejen sportovních fotografií, které opravdu stojí za to a jsou v lepší kvalitě. Odkaz naleznete na konci článku.
 |
| David Burnett na OH v Londýně na fotografii zachycenou Mikem Kingem |
 |
| Burnett v televizním vysílání z OH v Londýně |
Portréty trestanců z roku 1920 - 1930. Tváře minulosti i umění fotografie.
Na internetu už nějakou dobu koluje série portrétů trestanců pořízených v letech 1920 - 1930 policisty v Australském Sydney. Přímo na fotografiích jsou často napsány jména trestanců a další informace vztahující se k případu. Spolu s fotografiemi vydalo "Sydney Justice and Police Museum" i bližší informace o činech, za které tito lidé bručeli, ale nepřipadá mi vůči fotografovaným úplně fér to zveřejnit.
Z pohledu fotografa ovšem může být zajímavější kvalita fotografií. Všechny jsou foceny velkoformátovým přístrojem a zachyceny na skleněnou desku, díky tomu je obrazová kvalita na skvělé úrovni. Jde vidět, že pro fotografa to nebyla jen stereotypní a strojová práce, ale nad každým snímkem velice přemýšlel. Hodnotil scénu, světlo, výraz i kompozici. Díky tomu jsou snímky i po obsahové stránce velmi kvalitní, pro někoho snad i umělecké. Ostatně posuďte sami...
Z pohledu fotografa ovšem může být zajímavější kvalita fotografií. Všechny jsou foceny velkoformátovým přístrojem a zachyceny na skleněnou desku, díky tomu je obrazová kvalita na skvělé úrovni. Jde vidět, že pro fotografa to nebyla jen stereotypní a strojová práce, ale nad každým snímkem velice přemýšlel. Hodnotil scénu, světlo, výraz i kompozici. Díky tomu jsou snímky i po obsahové stránce velmi kvalitní, pro někoho snad i umělecké. Ostatně posuďte sami...
 |
| Mr. William Stanley Moore 1. Května 1925 |
 |
| Ah Low 31. května 1928 |
 |
| Albert Stewart Warnkin a Adolf Gustave Beutler 18. října 1920 |
 |
| “Silent Tom”, Richards a T Ross 12. dubna 1920 |
 |
| De Gracy a Edward Dalton 1920 |
 |
| Ernest James Montague 29. srpna 1927 |
 |
| Ernest Joseph Coffey 2. července 1922 |
 |
| Frank Murray zvaný Harry Williams 4. února 1929 |
 |
| Frederick Edward Davies 14. července 1921 |
 |
| George Whitehall 24. února 1924 |
 |
| Gilbert Burleigh a Joseph Delaney 27. srpna 1920 |
 |
| Hampton Hirscham, Cornellius Joseph Keevil, William Thomas O’Brien a James O’Brien 20. července 1921 |
 |
| Harold Price 13. srpna 1923 |
 |
| Herbert Ellis 1920 |
 |
| John Walter Ford a Oswald Clive Nash červen 1921 |
 |
| Joseph Messenger 15. února 1922 |
 |
| Kong Lee 27. listopadu 1922 |
 |
| Masterman Thomas Scoringe 29. listopadu 1922 |
 |
| Sidney “Pretty Sid” Grant 11. října 1921 |
 |
| Sidney Kelly 25. června 1924 |
 |
| Sydney Skukerman zvaný Skukarman 25. září 1924 |
 |
| Thomas Craig, Raymond Neil (zvaný “Gaffney the Gunman”), William Thompson a FW Wilson 25. ledna 1928 |
 |
| Walter Keogh 9. února 1922 |
 |
| Walter Smith 24. prosince 1924 |
 |
| William Cahill 30. července 1923 |
 |
| Alfred John (nebo Francis) West 7. dubna 1922 |
13. srpna 2013
Kniha: Životopis Helmuta Newtona
Helmut Newton je chlapík, který svými módními fotografiemi určoval trendy tohoto žánru po celá desetiletí. Přestože se narodil v zámožné rodině, jeho kroky k úspěchu byly nebývale těžké a i když nejsi fanoušek módní fotografie, zcela jistě najdeš v jeho příběhu inspiraci. Newton se ve své knize zabývá jak svým pohnutým osudem, tak popisem poměrů v modní branži a poodhaluje, kam se tyto poměry dostaly dnes. Po konci příběhu uvádí Newton poměrně velké množství popisů jednotlivých focení.
 |
| (...by Helmut Newton) |
5. srpna 2013
Jeden objektiv, jedno ohnisko....
Především v různých zahraničních článcích a fórech se čím dál více rozebírá téma "One Camera, One Lens". V podstatě jde doslova o ideologii používání výhradně jediného objektivu a jediného těla. Obhájci se ohánějí blahodárnými účinky na fotografickou tvorbu a fotografovo myšlení osvobozené od úvah odvádějících pozornost od podstatného.
"One Camera...
Pokud jde o tělo přístroje, je myšlenka postavena především na tom, že se fotograf zbytečně nezabývá technikou. Má k dispozici pokud možno pro něj nejlepší tělo, které dokonale zná a je s ním jako jeden muž (Otoko da!). Dovede přístroj ovládat i se zavřenýma očima. Ergonometrie a váha přístroje mu dostatečně vyhovuje a především zásadněji nekomplikuje práci. S takovým tělem se může plně soustředit a nic by přece nemělo odvádět jeho pozornost.
...One Lens"
Když ti při použití zoomu nevyhovuje dané ohnisko pro dosažení určitého záběru, jednoduše zazoomuješ na jiné. Zdánlivě to vypadá jako výhoda, ale opak je pravdou. V momentě, kdy používáš pevné ohnisko, musíš se přizpůsobit a hledat jiný záběr. To tě učí kreativitě. Naopak, když máš možnost zazoomovat, nehledáš jiná východiska řešení záběru. Máš tendenci být stereotypnější a uchylovat se ke vzorům, jak má kompozice vypadat. Například, když budeš blízko nějakého týpka kterého fotíš, v momentě kdy máš zoom, snažíš se zabrat v tvé hlavě standardizovanou kompozici. Chceš tam mít například celou postavu s pozadím, nebo polocelek. V delším časovém horizontu máš tendenci to v podobných situacích opakovat. V momentě kdy nemáš na výběr, vyfotíš to co je ti umožněno, v tomhle případě to mohou být ruce, prsten, zuby, náušnice, či přezka na tašce...proč taky ne. Učí tě to na svět, potažmo na fotografii, nahlížet různorodě. Omezení rozseká tvoje vzory na kousíčky.
V momentě, kdy tě pevný objektiv donutí zoomovat pomocí noh, investuješ více do přemýšlení a zkoušení různých řešení. To tě jako fotografa samozřejmě vzdělává. Při použití zoomu budeš mít tendenci to více odbývat a zpohodlníš, i v myšlení. S pevným objektivem se celý proces focení stává živější. Více se napojuješ na okolní svět a to také podporuje kreativitu. Čím více věcí necháš za sebe dělat mašinu, tím více se mechanizuje tvoje vnímání fotografie. V takovém stavu dost těžko nacházíš symbiózu s okolním světem.
Co si o tom myslím?
Tahle filozofie má hodně do sebe, ale je to hodně individuální. Většina fotografů, kteří se jí drží, se specializují na street, portréty, a jejich je tvorba nezávislá. Je to právě otázka zaměření. Například na krajinu si myslím, že je zoom velmi vhodný. Když vidím v krajině záběr, který bych vzal 70mm ohniskem, nemůžu s 28mm nikdy dosáhnout cenného výsledku i kdybych šel blíže. Je to dáno obrovskými vzdálenostmi, které se ve snímku obsáhnou. Pokud jde o práci v krajině, 99% mých snímků je stejně pořízeno na ohnisko 17 mm nebo 70 mm. Proto bych asi uživil dva pevné objektivy, ale kdo to má tahat? To už radši potáhnu nějaký středo-formát :)
V reportážní fotografii je zoom taky často důležitý, protože je tam vyžadováno dodržovat určité konvence. Stejný záběr se už nemusí opakovat a je třeba ho zakomponovat dle daných konvencí, jinak jej asi těžko někdo publikuje. Situace musí přehledně vypovídat o události. Drtivá většina fotožurnalistů už dnes přešla na zoom. Je to pro ně praktičtější. Fotožurnalista Antonín Kratochvíl, který fotí výhradně pevným objektivem 28mm, je sice slavný pro své specifické podání války a bídy, ale do novin svou fotografii prodá velmi těžko. Samozřejmě, že i s pevným ohniskem by mohl vytvořit pro noviny přijatelné fotografie, ale bylo by to zbytečně obtížné a přišel by o záběry, na které mu 28mm nestačí. Jeho práce je volná tvorba která má blíže k dokumentu, než reportáži , může si to tedy dovolit. Fotíš-li dokument, nebývá prošvihnutí záběru taková tragédie, naopak to může být k dobru, protože si taková prošvihnutí velmi dobře zapamatuješ a rozvijí to tvůj vztah k tématu. U dokumentu nejde jen o samotné fotografie, ale i o to co ti dá téma jako člověku. Když jsem četl knihy od Patricka Chauvela, velmi často naznačuje, že práce fotožurnalisty tak trochu stojí na fotoaparátu, ale je to často více než focení, oč běží. Ano, chce udělat nejlepší snímek, ale to by jako motivace bylo velmi slabé, mnohem víc je to o tom to zažít a co to v člověku zanechá. Ovšem zrovna u fotožurnalistů typu Chauvela není od věci brát v úvahu i závislost na adrenalinu, budeme-li se bavit o motivaci. Pokud se tím chcete dnes skutečně živit, vítězí kvantita a tedy zoom.
To jsou snad jediné žánry, které mě napadají. Všude jinde si myslím, že filozofie jednoho ohniska funguje dokonale. Sám používám zoom 17-70 mm a pokud nefotím krajinu, nebo reportáž, zůstává můj objektiv zamknutý na 17 mm. S trochou trpělivosti začneš doslova vidět v dané ohniskové vzdálenosti. To je něco, co tě při focení posune o level výše. Více splyneš s fotoaparátem a máš možnost soustředit se na obsah. Zachycení fotografie již není dvoufázová záležitost, tedy vidím záběr, komponuji záběr, ale splynou tyto fáze v jednu. V momentě, kdy dávám fotoaparát k oku už vím, jak přesně bude fotka vypadat. A to nejen z pohledu kompozice, ale co je důležitější, přesně vím jakou roli budou hrát vlastnosti daného ohniska. Vlastnosti ohniskové vzdálenosti jsou pro atmosféru snímku zásadní.
Není od věci ještě dodat, že překvapivě velká část obhájců této myšlenky jsou uživateli moderních dálkoměrů Leica s nějakým top class objektivem. S takovýmto skvostem v ruce už není moc možností, na upgrade techniky. Ono se to pak snadno někomu doporučuje, ať fotí "One Camera, One Lens". Nezanedbatelná část fotografů s jedním foťákem jsou nejspíše jen módní vlna, která během pár let opadne. Každopádně tím nechci popírat celou myšlenku a naopak bych to doporučil určitě vyzkoušet alespoň na několik měsíců. Výše zmíněné blahodárné účinky jsou v určité míře nepopiratelné...však sám uvidíš.
"One Camera...
Pokud jde o tělo přístroje, je myšlenka postavena především na tom, že se fotograf zbytečně nezabývá technikou. Má k dispozici pokud možno pro něj nejlepší tělo, které dokonale zná a je s ním jako jeden muž (Otoko da!). Dovede přístroj ovládat i se zavřenýma očima. Ergonometrie a váha přístroje mu dostatečně vyhovuje a především zásadněji nekomplikuje práci. S takovým tělem se může plně soustředit a nic by přece nemělo odvádět jeho pozornost.
...One Lens"
Když ti při použití zoomu nevyhovuje dané ohnisko pro dosažení určitého záběru, jednoduše zazoomuješ na jiné. Zdánlivě to vypadá jako výhoda, ale opak je pravdou. V momentě, kdy používáš pevné ohnisko, musíš se přizpůsobit a hledat jiný záběr. To tě učí kreativitě. Naopak, když máš možnost zazoomovat, nehledáš jiná východiska řešení záběru. Máš tendenci být stereotypnější a uchylovat se ke vzorům, jak má kompozice vypadat. Například, když budeš blízko nějakého týpka kterého fotíš, v momentě kdy máš zoom, snažíš se zabrat v tvé hlavě standardizovanou kompozici. Chceš tam mít například celou postavu s pozadím, nebo polocelek. V delším časovém horizontu máš tendenci to v podobných situacích opakovat. V momentě kdy nemáš na výběr, vyfotíš to co je ti umožněno, v tomhle případě to mohou být ruce, prsten, zuby, náušnice, či přezka na tašce...proč taky ne. Učí tě to na svět, potažmo na fotografii, nahlížet různorodě. Omezení rozseká tvoje vzory na kousíčky.
V momentě, kdy tě pevný objektiv donutí zoomovat pomocí noh, investuješ více do přemýšlení a zkoušení různých řešení. To tě jako fotografa samozřejmě vzdělává. Při použití zoomu budeš mít tendenci to více odbývat a zpohodlníš, i v myšlení. S pevným objektivem se celý proces focení stává živější. Více se napojuješ na okolní svět a to také podporuje kreativitu. Čím více věcí necháš za sebe dělat mašinu, tím více se mechanizuje tvoje vnímání fotografie. V takovém stavu dost těžko nacházíš symbiózu s okolním světem.
 |
| (Jan "Čistírna" Burgert - 17mm) |
Co si o tom myslím?
Tahle filozofie má hodně do sebe, ale je to hodně individuální. Většina fotografů, kteří se jí drží, se specializují na street, portréty, a jejich je tvorba nezávislá. Je to právě otázka zaměření. Například na krajinu si myslím, že je zoom velmi vhodný. Když vidím v krajině záběr, který bych vzal 70mm ohniskem, nemůžu s 28mm nikdy dosáhnout cenného výsledku i kdybych šel blíže. Je to dáno obrovskými vzdálenostmi, které se ve snímku obsáhnou. Pokud jde o práci v krajině, 99% mých snímků je stejně pořízeno na ohnisko 17 mm nebo 70 mm. Proto bych asi uživil dva pevné objektivy, ale kdo to má tahat? To už radši potáhnu nějaký středo-formát :)
V reportážní fotografii je zoom taky často důležitý, protože je tam vyžadováno dodržovat určité konvence. Stejný záběr se už nemusí opakovat a je třeba ho zakomponovat dle daných konvencí, jinak jej asi těžko někdo publikuje. Situace musí přehledně vypovídat o události. Drtivá většina fotožurnalistů už dnes přešla na zoom. Je to pro ně praktičtější. Fotožurnalista Antonín Kratochvíl, který fotí výhradně pevným objektivem 28mm, je sice slavný pro své specifické podání války a bídy, ale do novin svou fotografii prodá velmi těžko. Samozřejmě, že i s pevným ohniskem by mohl vytvořit pro noviny přijatelné fotografie, ale bylo by to zbytečně obtížné a přišel by o záběry, na které mu 28mm nestačí. Jeho práce je volná tvorba která má blíže k dokumentu, než reportáži , může si to tedy dovolit. Fotíš-li dokument, nebývá prošvihnutí záběru taková tragédie, naopak to může být k dobru, protože si taková prošvihnutí velmi dobře zapamatuješ a rozvijí to tvůj vztah k tématu. U dokumentu nejde jen o samotné fotografie, ale i o to co ti dá téma jako člověku. Když jsem četl knihy od Patricka Chauvela, velmi často naznačuje, že práce fotožurnalisty tak trochu stojí na fotoaparátu, ale je to často více než focení, oč běží. Ano, chce udělat nejlepší snímek, ale to by jako motivace bylo velmi slabé, mnohem víc je to o tom to zažít a co to v člověku zanechá. Ovšem zrovna u fotožurnalistů typu Chauvela není od věci brát v úvahu i závislost na adrenalinu, budeme-li se bavit o motivaci. Pokud se tím chcete dnes skutečně živit, vítězí kvantita a tedy zoom.
To jsou snad jediné žánry, které mě napadají. Všude jinde si myslím, že filozofie jednoho ohniska funguje dokonale. Sám používám zoom 17-70 mm a pokud nefotím krajinu, nebo reportáž, zůstává můj objektiv zamknutý na 17 mm. S trochou trpělivosti začneš doslova vidět v dané ohniskové vzdálenosti. To je něco, co tě při focení posune o level výše. Více splyneš s fotoaparátem a máš možnost soustředit se na obsah. Zachycení fotografie již není dvoufázová záležitost, tedy vidím záběr, komponuji záběr, ale splynou tyto fáze v jednu. V momentě, kdy dávám fotoaparát k oku už vím, jak přesně bude fotka vypadat. A to nejen z pohledu kompozice, ale co je důležitější, přesně vím jakou roli budou hrát vlastnosti daného ohniska. Vlastnosti ohniskové vzdálenosti jsou pro atmosféru snímku zásadní.
Není od věci ještě dodat, že překvapivě velká část obhájců této myšlenky jsou uživateli moderních dálkoměrů Leica s nějakým top class objektivem. S takovýmto skvostem v ruce už není moc možností, na upgrade techniky. Ono se to pak snadno někomu doporučuje, ať fotí "One Camera, One Lens". Nezanedbatelná část fotografů s jedním foťákem jsou nejspíše jen módní vlna, která během pár let opadne. Každopádně tím nechci popírat celou myšlenku a naopak bych to doporučil určitě vyzkoušet alespoň na několik měsíců. Výše zmíněné blahodárné účinky jsou v určité míře nepopiratelné...však sám uvidíš.
26. června 2013
Fotograf ze země 2: Yagoto Ginji aka mad-filter
Yagoto Ginji fotí lidi, především ženy. Je to typický street photographer s netypickým vnímáním. Nevyhledává výrazné mezilidské interakce, ale spíše nenápadné výrazy a detaily, které přesto na fotografii působí velmi silně. Na první pohled banální prvky na fotografiích z ulice, veřejných prostorů a vlaků, jakoby dostávaly nový a hlubší význam. To vše zabaleno do stylu černobílých fotografií, na kterých popírá snad všechny současné fotografické trendy.
Ginjiho sleduji už nějakou dobu především pro jeho výrazný cit pro moment a protože na snímcích focených from the hip mě baví sledovat atmosféru Japonských ulic, aniž by to bylo podáváno v nějakém podbízivém hávu. Je také zajímavé sledovat jeho vývoj. Zaměřuje se totiž dlouhodobě na jedno úzce vyhrazené téma a téměř nemění styl. Na takové práci se nápadněji projeví fotografův vývoj v práci se světlem, citu pro moment a postprodukci.
Líbí se mi taky jak přímočaře se na fotografiích projevuje Ginjiho obsese. Jde z toho pak pocit, že fotí hodně instinktivně a uvolněně. Nebojí se, že si jej pozorovatel zařadí do nějaké vykonstruované škatulky, nebo jej odsoudí. Nejde sice zdaleka o nějaké extrémně pohoršující věci, ale focení ženských nohou bez dovolení na ulici je v dnešní společnosti docela provokace. Je to asi na individuálním posouzení, ale skutečně mi připadá, že když dnes bude někdo napodobovat styl Arakiho Nobuyoshiho na hranici porna, tak to nebude tak provokovat jako tohle. Na extrémní věci jsou dnes lidé zvyklí, ale tohle je zásah do citlivého místa současné společnosti, která řeší problémy s nabouráváním soukromí a kdy se v očích okolí můžete stát úchylem až překvapivě rychle. Zrovna v Japonsku to platí dvojnásob.
Pokud tě Yagoto Ginji zaujal, jeho "foto-deník" můžeš sledovat na odkazu pod fotografiemi...
Ginjiho sleduji už nějakou dobu především pro jeho výrazný cit pro moment a protože na snímcích focených from the hip mě baví sledovat atmosféru Japonských ulic, aniž by to bylo podáváno v nějakém podbízivém hávu. Je také zajímavé sledovat jeho vývoj. Zaměřuje se totiž dlouhodobě na jedno úzce vyhrazené téma a téměř nemění styl. Na takové práci se nápadněji projeví fotografův vývoj v práci se světlem, citu pro moment a postprodukci.
Líbí se mi taky jak přímočaře se na fotografiích projevuje Ginjiho obsese. Jde z toho pak pocit, že fotí hodně instinktivně a uvolněně. Nebojí se, že si jej pozorovatel zařadí do nějaké vykonstruované škatulky, nebo jej odsoudí. Nejde sice zdaleka o nějaké extrémně pohoršující věci, ale focení ženských nohou bez dovolení na ulici je v dnešní společnosti docela provokace. Je to asi na individuálním posouzení, ale skutečně mi připadá, že když dnes bude někdo napodobovat styl Arakiho Nobuyoshiho na hranici porna, tak to nebude tak provokovat jako tohle. Na extrémní věci jsou dnes lidé zvyklí, ale tohle je zásah do citlivého místa současné společnosti, která řeší problémy s nabouráváním soukromí a kdy se v očích okolí můžete stát úchylem až překvapivě rychle. Zrovna v Japonsku to platí dvojnásob.
Pokud tě Yagoto Ginji zaujal, jeho "foto-deník" můžeš sledovat na odkazu pod fotografiemi...
21. června 2013
Street Photography: Documenting the Human Condition
Jeden z mála dokumentů zabývající se "street photography". Záměrně to píšu anglicky, protože český překlad by podle mě příliš zobecňoval tento fotografický žánr. Ve spoustě zemí by to nebylo třeba, protože tento žánr patří ve světě k těm nejrozšířenějším. V České Republice ovšem téměř neexistuje. Je to paradox, když si vezmeš, že historicky jsou Češi jedni z nejvášnivějších fotografů. Byly doby kdy takový Flexaret, či jiný analogový aparát měl doma každý druhý. Je to asi dáno podnebím. Přece jen v krajinách s teplejším podnebím lidé po generace tráví více času venku a socializace na ulici je tedy přirozenější. Focení lidí na ulici u nás je více nepřípustné. Častěji takové počínání vzbudí podezření, či zlobu. Ovšem více je to samozřejmě zakořeněné v myslích samotných fotografů, kteří mají strach konfrontovat se z cizími lidmi. Není se taky co divit po staletích dlouhých zim strávených v izolaci vyhřátého pelíšku a to pouze ve společnosti blízkých. To ale neznamená, že pro jižana je boj se strachem z konfrontace vždy jednodušší. Ať už je to způsobeno čímkoliv, v naší kotlině je více fotografů krajinek a broučků. Pokud tě už krajinky, broučci, či klasické portréty omrzely, může být pro tebe právě tenhle dokument Chrise Weekse inspirací v bojí se strachem...
.
.
.
.
.
.
3. června 2013
S čím fotí slavní fotografové...
Antonín Kratochvíl www.antoninkratochvil.com
je nejúspěšnější Český fotožurnalista a portrétní fotograf. Účastnil se velkého množství konfliktů a zaznamenával utečence v Bosně, pašeráky v Guatemale, nebo oběti Aids v Zimbabwe. V roce 1997 vyhrál první místo v soutěži World Press Photo v kategorii Portrét. To je ovšem jen zlomek z jeho kariéry fotografa. Antonín Kratochvíl je částečným zastáncem filozofie One Lens One camera. To v tom smyslu, že podle svých slov fotí výhradně s objektivem 28mm na full frame, nebo kinofilm. Díky tomu zná dokonale každý roh svého objektivu a tomu dává možnost soustředit se více na obsah. V současnosti pracuje s technikou Canon.
Steve McCurry stevemccurry.com
je jeden z nejslavnějších fotografů Magnum. Jeho nejznámější snímek je portrét afgánské dívky jménem Šarbat Guly, která přišla o své rodiče a její silný pohled dal vzniknout jednomu z nejslavnějších portrétů všech dob. V té době pracoval, jako většina fotožurnalistů, s filmem Kodachome. Steve McCurry je firmou Leica často propagován jako "jejich" fotograf, přestože pracuje především s Nikonem. Vlastně jsem nenašel zmínku, že by kdy pracoval s Leicou. V současnosti podle svých slov pracuje s Nikonem D7000 a D3x. Výjimečně používá Hasselblad. Dřívě používal 28mm, 35mm a 50mm objektivy a dnes upřednostňuje flexibilnější řešení v podobě Nikkoru 28-70mm.
Robert Capa
byl maďarský válečný fotograf, fotožurnalista a spoluzakladatel agentury Magnum Photos. Absolvoval pět různých válek - španělskou občanskou válku v letech 1936–1939, druhou čínsko-japonskou válku, druhou světovou válku, první arabsko-izraelskou válku a válku indočínskou. Kolem techniky Capy se šíří doslova legendy a jelikož se i potencionálně důvěryhodné zdroje přou, je v podstatě nemožné zjistit pravdu. Ve hře jsou každopádně dálkoměry Leica a Contax, na střední formát potom Rolleicord. Nejvíce ovšem převládá názor, že po Španělské občanské válce vyměnil svou Leicu za v té době dražší Contax. Byl to fotožurnalista, používal dálkoměr a navíc je autorem výroku ,,Nejsou-li vaše fotografie dost dobré, nebyli jste dost blízko", proto bych dal ruku do ohně, že fotil s objektivy 28mm, 35mm a výjimečně 50mm.
Henri Cartier-Bresson
byl Francouzský fotograf považovaný za zakladatele moderní fotožurnalistiky. Jeho první fotoaparát byl dálkoměr Leica s 50mm objektivem díky které se stal na tehdejší poměry jako fotograf "neviditelný". V té době nebyla Leica jakožto první kinofilmový fotoaparát tolik rozšířená. Díky tomu lidé na Bressonových fotkách působí velmi přirozeně a na specifičnost snímků měl vliv i fakt, že i pro autora byl proces focení mnohem pohodlnější.
je nejúspěšnější Český fotožurnalista a portrétní fotograf. Účastnil se velkého množství konfliktů a zaznamenával utečence v Bosně, pašeráky v Guatemale, nebo oběti Aids v Zimbabwe. V roce 1997 vyhrál první místo v soutěži World Press Photo v kategorii Portrét. To je ovšem jen zlomek z jeho kariéry fotografa. Antonín Kratochvíl je částečným zastáncem filozofie One Lens One camera. To v tom smyslu, že podle svých slov fotí výhradně s objektivem 28mm na full frame, nebo kinofilm. Díky tomu zná dokonale každý roh svého objektivu a tomu dává možnost soustředit se více na obsah. V současnosti pracuje s technikou Canon.
 |
| by Antonin Kratochvíl |
Steve McCurry stevemccurry.com
je jeden z nejslavnějších fotografů Magnum. Jeho nejznámější snímek je portrét afgánské dívky jménem Šarbat Guly, která přišla o své rodiče a její silný pohled dal vzniknout jednomu z nejslavnějších portrétů všech dob. V té době pracoval, jako většina fotožurnalistů, s filmem Kodachome. Steve McCurry je firmou Leica často propagován jako "jejich" fotograf, přestože pracuje především s Nikonem. Vlastně jsem nenašel zmínku, že by kdy pracoval s Leicou. V současnosti podle svých slov pracuje s Nikonem D7000 a D3x. Výjimečně používá Hasselblad. Dřívě používal 28mm, 35mm a 50mm objektivy a dnes upřednostňuje flexibilnější řešení v podobě Nikkoru 28-70mm.
 |
| by Steve McCurry |
Robert Capa
byl maďarský válečný fotograf, fotožurnalista a spoluzakladatel agentury Magnum Photos. Absolvoval pět různých válek - španělskou občanskou válku v letech 1936–1939, druhou čínsko-japonskou válku, druhou světovou válku, první arabsko-izraelskou válku a válku indočínskou. Kolem techniky Capy se šíří doslova legendy a jelikož se i potencionálně důvěryhodné zdroje přou, je v podstatě nemožné zjistit pravdu. Ve hře jsou každopádně dálkoměry Leica a Contax, na střední formát potom Rolleicord. Nejvíce ovšem převládá názor, že po Španělské občanské válce vyměnil svou Leicu za v té době dražší Contax. Byl to fotožurnalista, používal dálkoměr a navíc je autorem výroku ,,Nejsou-li vaše fotografie dost dobré, nebyli jste dost blízko", proto bych dal ruku do ohně, že fotil s objektivy 28mm, 35mm a výjimečně 50mm.
 |
| by Robert Capa |
Henri Cartier-Bresson
byl Francouzský fotograf považovaný za zakladatele moderní fotožurnalistiky. Jeho první fotoaparát byl dálkoměr Leica s 50mm objektivem díky které se stal na tehdejší poměry jako fotograf "neviditelný". V té době nebyla Leica jakožto první kinofilmový fotoaparát tolik rozšířená. Díky tomu lidé na Bressonových fotkách působí velmi přirozeně a na specifičnost snímků měl vliv i fakt, že i pro autora byl proces focení mnohem pohodlnější.
 |
| by Henri Cartier-Bresson |