Nenápadně a nepodbízivě podává svědectví o lidském utrpení.
Nevydírá a nesnaží se jen sdělovat, co se těm lidem stalo. Snaží se dosáhnout
určitého spojení mezi pozorovatelem a lidmi nebo situací na fotografii. Je to
mnohem silnější, než většina fotografií lidského utrpení. To je dáno tím, že než aby vzbuzovaly
fotografie lítost, nebo se snažily lacině šokovat, tak navozují pocit, že jsme toho
součástí. Vlastně je to jinak, připomíná nám, že jsme toho součástí. Skutečně
mám u některých fotografií pocit, že když se teď postavím a rozejdu, projdu
kolem ženy na fotografii dále do ulice za ní. Je to neskutečně osobní.
Dnes se fotografové často snaží tento pocit navozovat vysokým rozlišením, dokonalou optikou,
reálností barev a podobně, ale marně. Fotografie Kratochvíla nikdy nebyly technologické hody. Zásadní rozdíl oproti jiným snímkům v tomto žánru tkví v tom, že jeho fotografie nevzbudí jen nějakou cílenou emoci, jakou zpravidla bývá strach, zlost, znechucení a podobně. Probudí něco mnohem
hlubšího, něco co nepřichází jen z vnějšku.
Fotografie utrpení zpravidla nedosahují výrazného vlivu,
spíše to bývá konzum. Je to podobné, jako když se lidé dívají na fotografii
exotické pláže a pocítí touhu. V tu chvíli se ovšem uspokojí a druhý den
nakrmí novou touhou. Stejně tak je to s většinou dokumentárních a
reportážních snímků utrpení. Lidé se krmí emocemi a namlouvají si, že je to
mění, že poznávají pravdu. Netvrdím, že snímky Kratochvíla změní každého, nebo že jde o
změnu nějak radikální. Ovšem donutí člověka alespoň se zamyslet. Nejen nad tou
situací, či světem, ale nad sebou samým. Nesnaží se vám vnuknout nějaký názor, pouze vás staví do určité situace a je na vás jak na to budete nahlížet. Tenhle pocit mám u Kratochvílových
fotografií často, ale v Mercy jako by to nabývalo na skutečném významu.
Kniha je k zapůjčení v Městské knihovně v Praze