Crop faktor aneb klamání zákazníka...

Nedávno jsem se zeptal na stránce jednoho nejmenovaného výrobce foto techniky, proč u objektivu s ohniskovou vzdáleností 18-35 uvádí, že nahradí 3 objektivy s ohniskovou vzdáleností 28mm, 35mm a 50mm. Bylo mi řečeno, že daná ohnisková vzdálenost má na fullframe snímači (velikost políčka kinofilmu) a na aps-c snímači (menší snímače používané většinou v amatérských zrcadlovkách) jiný úhel záběru. To jsem ovšem věděl, a tak jsem dále naléhal na vysvětlení. Jde o to, že objektiv s OV (ohnisková vzdálenost) 18mm bude mít na menším aps-c snímači například v případe Canonu stejný úhel záběru, jako by měl 28,8mm objektiv na fullframe zrcadlovce. To je skoro jako uváděných 28mm.
Prodejci a výrobci si v poslední době navykli tedy uvádět OV po přepočtu. Jenže to je podle mě klamání zákazníka. Jiná ohnisková vzdálenost má přece jiné optické vlastnosti a to nějaký přepočet nezmění. Různé velikosti snímačů, potažmo políček filmu, tady byly vždy, ale až teď se začaly OV přepočítávat. Jediný účel je ovšem klamání zákazníka a zvýšení prodeje. V případě objektivu 18-35mm, který sliboval, že obsáhne OV 28mm, 35mm a 50mm je to očividné. Zmíněné OV se totiž během let staly jakýmsi standardem a jsou nejvíce využívané OV vůbec. Také nejméně podléhají zkreslením, které jsou většinou považované v této kategorii objektivů za nežádoucí.
Vysvětlení se mi pochopitelně nedostalo, protože takovou věc si lze jen velice těžko obhájit. Mě to může být ostatně jedno, ale je dobrý to vědět.

PS.:  Pokud někdo poznal zmíněný objektiv, tak je třeba dodat, že se to netýká jen tohoto, ale dělají to dnes už všichni. Navíc tento výrobce je můj oblíbený a jeho produkty můžu jen doporučit.

by Jan "Čistírna" Burgert, foceno na 18mm

Z knihovny: Antonín Kratochvíl - MERCY

Nenápadně a nepodbízivě podává svědectví o lidském utrpení. Nevydírá a nesnaží se jen sdělovat, co se těm lidem stalo. Snaží se dosáhnout určitého spojení mezi pozorovatelem a lidmi nebo situací na fotografii. Je to mnohem silnější, než většina fotografií lidského utrpení. To je dáno tím, že než aby vzbuzovaly fotografie lítost, nebo se snažily lacině šokovat, tak navozují pocit, že jsme toho součástí. Vlastně je to jinak, připomíná nám, že jsme toho součástí. Skutečně mám u některých fotografií pocit, že když se teď postavím a rozejdu, projdu kolem ženy na fotografii dále do ulice za ní. Je to neskutečně osobní.

Dnes se fotografové často snaží tento pocit navozovat vysokým rozlišením, dokonalou optikou, reálností barev a podobně,  ale marně. Fotografie Kratochvíla nikdy nebyly technologické hody. Zásadní rozdíl oproti jiným snímkům v tomto žánru tkví v tom, že jeho fotografie nevzbudí jen nějakou cílenou emoci, jakou zpravidla bývá strach, zlost, znechucení a podobně. Probudí něco mnohem hlubšího, něco co nepřichází jen z vnějšku.

Fotografie utrpení zpravidla nedosahují výrazného vlivu, spíše to bývá konzum. Je to podobné, jako když se lidé dívají na fotografii exotické pláže a pocítí touhu. V tu chvíli se ovšem uspokojí a druhý den nakrmí novou touhou. Stejně tak je to s většinou dokumentárních a reportážních snímků utrpení. Lidé se krmí emocemi a namlouvají si, že je to mění, že poznávají pravdu. Netvrdím, že snímky Kratochvíla změní každého, nebo že jde o změnu nějak radikální. Ovšem donutí člověka alespoň se zamyslet. Nejen nad tou situací, či světem, ale nad sebou samým. Nesnaží se vám vnuknout nějaký názor, pouze vás staví do určité situace a je na vás jak na to budete nahlížet. Tenhle pocit mám u Kratochvílových fotografií často, ale v Mercy jako by to nabývalo na skutečném významu.

Kniha je k zapůjčení v Městské knihovně v Praze