ANADIGON

24. září 2013

Crop faktor aneb klamání zákazníka...

Nedávno jsem se zeptal na stránce jednoho nejmenovaného výrobce foto techniky, proč u objektivu s ohniskovou vzdáleností 18-35 uvádí, že nahradí 3 objektivy s ohniskovou vzdáleností 28mm, 35mm a 50mm. Bylo mi řečeno, že daná ohnisková vzdálenost má na fullframe snímači (velikost políčka kinofilmu) a na aps-c snímači (menší snímače používané většinou v amatérských zrcadlovkách) jiný úhel záběru. To jsem ovšem věděl, a tak jsem dále naléhal na vysvětlení. Jde o to, že objektiv s OV (ohnisková vzdálenost) 18mm bude mít na menším aps-c snímači například v případe Canonu stejný úhel záběru, jako by měl 28,8mm objektiv na fullframe zrcadlovce. To je skoro jako uváděných 28mm.
Prodejci a výrobci si v poslední době navykli tedy uvádět OV po přepočtu. Jenže to je podle mě klamání zákazníka. Jiná ohnisková vzdálenost má přece jiné optické vlastnosti a to nějaký přepočet nezmění. Různé velikosti snímačů, potažmo políček filmu, tady byly vždy, ale až teď se začaly OV přepočítávat. Jediný účel je ovšem klamání zákazníka a zvýšení prodeje. V případě objektivu 18-35mm, který sliboval, že obsáhne OV 28mm, 35mm a 50mm je to očividné. Zmíněné OV se totiž během let staly jakýmsi standardem a jsou nejvíce využívané OV vůbec. Také nejméně podléhají zkreslením, které jsou většinou považované v této kategorii objektivů za nežádoucí.
Vysvětlení se mi pochopitelně nedostalo, protože takovou věc si lze jen velice těžko obhájit. Mě to může být ostatně jedno, ale je dobrý to vědět.

PS.: Pokud někdo poznal zmíněný objektiv, tak je třeba dodat, že se to netýká jen tohoto, ale dělají to dnes už všichni. Navíc tento výrobce je můj oblíbený a jeho produkty můžu jen doporučit.

by Jan "Čistírna" Burgert, foceno na 18mm

22. září 2013

Z knihovny: Antonín Kratochvíl - MERCY

Nenápadně a nepodbízivě podává svědectví o lidském utrpení. Nevydírá a nesnaží se jen sdělovat, co se těm lidem stalo. Snaží se dosáhnout určitého spojení mezi pozorovatelem a lidmi nebo situací na fotografii. Je to mnohem silnější, než většina fotografií lidského utrpení. To je dáno tím, že než aby vzbuzovaly fotografie lítost, nebo se snažily lacině šokovat, tak navozují pocit, že jsme toho součástí. Vlastně je to jinak, připomíná nám, že jsme toho součástí. Skutečně mám u některých fotografií pocit, že když se teď postavím a rozejdu, projdu kolem ženy na fotografii dále do ulice za ní. Je to neskutečně osobní.

Dnes se fotografové často snaží tento pocit navozovat vysokým rozlišením, dokonalou optikou, reálností barev a podobně, ale marně. Fotografie Kratochvíla nikdy nebyly technologické hody. Zásadní rozdíl oproti jiným snímkům v tomto žánru tkví v tom, že jeho fotografie nevzbudí jen nějakou cílenou emoci, jakou zpravidla bývá strach, zlost, znechucení a podobně. Probudí něco mnohem hlubšího, něco co nepřichází jen z vnějšku.

Fotografie utrpení zpravidla nedosahují výrazného vlivu, spíše to bývá konzum. Je to podobné, jako když se lidé dívají na fotografii exotické pláže a pocítí touhu. V tu chvíli se ovšem uspokojí a druhý den nakrmí novou touhou. Stejně tak je to s většinou dokumentárních a reportážních snímků utrpení. Lidé se krmí emocemi a namlouvají si, že je to mění, že poznávají pravdu. Netvrdím, že snímky Kratochvíla změní každého, nebo že jde o změnu nějak radikální. Ovšem donutí člověka alespoň se zamyslet. Nejen nad tou situací, či světem, ale nad sebou samým. Nesnaží se vám vnuknout nějaký názor, pouze vás staví do určité situace a je na vás jak na to budete nahlížet. Tenhle pocit mám u Kratochvílových fotografií často, ale v Mercy jako by to nabývalo na skutečném významu.

Kniha je k zapůjčení v Městské knihovně v Praze

27. srpna 2013

G.A.S. (Gear Acquisition Syndrome - syndrom nabývání techniky)

G. A. S. je něco čím si asi projde většina fotografů. Má to v zásadě dva motivační prvky. Buď tím obhajuješ vlastní neschopnost a vymlouváš se, že chceš fotit tohle a tohle, ale to nelze bez tohoto a tohohle. Nebo prostě toužíš po technice, která je tak honosně popisovaná recenzenty a ti skvělí fotografové na netu s ní dělají ty skvělé snímky.

Čím větší objektiv, tím...

Nejdříve začínáš fotit s takovým fotoaparátem, jaký je po ruce. Tolik neřešíš kvalitu a a tvoje mysl se soustředí čistě na focení. Po nějaké době začneš snímky selektovat a všímat si, že některé z nich jsou docela fajn a to více pootevře bránu zvědavosti potencionálně rodícího se fotografa. Dřív nebo později začneš svou zvědavost sytit a to hned několika způsoby. Jedna z variant je, že dále fotíš a sdílíš své nadšení s okolím. Druhá možnost je, že vlezeš na net a začneš hltat všemožné informace o focení. Obě varianty nevylučují pozdější nakažení G. A. S., ale ta druhá je nebezpečnější. Na internetu totiž koluje nepřeberné množství lehce stravitelných informací pro fotografy začátečníky, ovšem drtivá většina jsou nevalné hodnoty. Buď jde o chytré fotografické techniky a principy zaručující "profi" vypadající snímek, nebo rozebírají donekonečna otázky typu Canon vs. Nikon, film vs digitál, M42 vs Pentax, full frame vs crop, apod. Pro mnoho lidí není těžké v tomhle balastu zapadnout a začít surfovat po nekonečných fórech, rozebírajících kolik procent vinětace má jeden objektiv oproti druhému a nejlépe se přitom ohánět grafy a tvářit se, že jim rozumím. To samo o sobě nemusí být nic špatného a jistě díky tomu budeš jednou pracovat na výrobní lince ve fabrice Leica.

Problém nastává ve chvíli, kdy tvůj zájem přeroste v nekontrolovatelnou touhu probíranou techniku vlastnit. Lidé dnes často rádi něco vlastní. Bodejť by ne, když nám to od malička cpou v televizi i ve škole a vlastně všude okolo. Ačkoli to lidé rádi popírají, společnost dnes uctívá dogma hlásající, že majetek odráží hodnotu člověka. Myslíme si, že nabytí tohoto a onoho nám přinese štěstí. Začínáš u malého foťáku, pak chceš zrcadlovku, pak lepší objektiv, pak makro objektiv, pak výkonný blesk, pak full frame, pak Hasselblad,.... Nenechte se zmýlit, tohle je ve skutečnosti přirozený postup vývoje techniky používané fotografem. Čím se zlepšujeme jako fotografové, tím se nám mohou s lepší technikou otevřít nové možnosti. O G. A. S rozhoduje tenká hranice skutečné potřeby. Ve skutečnosti totiž technika nebývá až tak zásadní skok ve výsledné kvalitě snímků. Jakožto turista budeš ze snímků s novým Canonem 5D nadšen a rozdíl v technické kvalitě bude jistě diametrální, ale hodnota výpovědi fotografie se zvedne pramálo. Nechci vyvracet, že se s Canonem 5D pracuje lépe než s kapesním fotoaparátem. K momentu kdy tě to omrzí ovšem dojdete velice rychle a budeš chtít nové vybavení v domnění, že jsi jako fotograf došel k pomyslné hranici, kdy tě možnosti daného fotoaparátu omezují.

Proč je G.A.S takový problém? Je to otázka naplnění. Všichni hledáme v životě naplnění a někdo jej nalézá skrz fotografii. Budeš-li se topit v recenzích a grafech, studovat technologii a fyzikální principy, nejspíš tvoje fascinace nebude tolik spočívat v samotné činnosti focení. Myšlení, psaní, či výroba fotoaparátu je ovšem stále činnost, která tě může naplňovat. Focení samotné je pochopitelně taky činnost která tě může naplňovat. Podlehneš-li ale příliš touze vlastnit, zahubí to v tobě i sebemenší potenciál skutečně něco dělat. Koupíš si techniku v domnění, že tě to uspokojí, ale pouze tím vzbudíš další touhu vlastnit, protože tě to neuspokojí, nenaplní. To člověku bere motivaci.

Hranice G.A.S. je ale individuální. Není její přesná definice a každý musí poznat sám kdy pro něj začne být hromadění techniky kontraproduktivní.
Je třeba si položit otázku, co vlastně chci fotit. Zodpovědět si jí může být pro mnohé překvapivě složité. Někdy to trvá dlouho než se naučíš následovat to, co tě skutečně přitahuje. Jisté ale je, že pro většinu věcí ti nejspíš bude stačit fotoaparát který máš teď. Krajina není o širokém ohnisku, portrét není o ohnisku dlouhém, či malé hloubce ostrosti. Je to především TEN MOMENT, co rozhoduje. Pokud si přesto došel k závěru, že potřebuješ nový objektiv,...

PS: NM (no money vakcína) - pokud máš pocit, že trpíš G.A.S., můžeš si aplikovat NM vakcínu. Ta by měla problém alespoň částečně vyřešit. Její aplikace probíhá jednoduše zbavením se všech peněz ve tvém dosahu. Například je můžeš poslat mě. ;)

26. srpna 2013

11 míst na internetu pro vaše portfolio...i zadarmo!!!

Každý dříve či později chce svoje fotky cpát ostatním na netu a to pokud možno v co nejstylovější formě, nebo aby je mohl cpát co možná největšímu počtu lidí. To samo o sobě nepovažuji za nic špatného, jen mi v naší krajině trochu chybí komunity na síti, kde by si fotografové hodnotili své práce konstruktivněji. To už je ovšem jiný příběh. Pokud patříte mezi ty, co nám chtějí cpát své fotky, jen do toho. Níže přináším výběr webů, kde tak můžete různými způsoby činit.

Pixu

Jeden z mých favoritů. Pixu nabízí vytvořit si téměř plnohodnotné webové stránky. Můžete si vybrat ze dvou velice povedených jednoduchých šablon, vytvořit si blog, bio, kontakt a spoustu stylových galerií. Dokonce si můžete napojit vlastní doménu, nebo si portfolio napojit na prodejní fotobanku a stát se milionářem :O. To by ovšem nebylo nic zajímavého, kdyby to nebylo zadarmo!!!

Coroflot

síť kreativních lidí z z různých oborů od grafického designu až po fotografii. Můžete si zde vytvořit jednoduchý a přehledný profil s portfoliem. Výhoda je, že je to zadarmo.

Behance

je jedna z předních světových sítí portfolií všech možných žánrů. Lajky, profily, komunity a pod...

Flickr

starý známý Flickr se nedávno oblékl do nového hávu a přidal nějakou tu výhodu především v podobě kapacity fotografií pro neplatící uživatele. Ta teď činí 1GB a to je vskutku hromada obrázků. co je ovšem podstatnější, na Flicku žije obrovská komunita fotografů z celého světa, kteří mezi sebou hojně komunikují prostřednictvím fór, komentářů, lajků, skupin a podobně. Prostě plnohodnotná top sociální síť pro fotografy. Navíc profil s portfoliem vypadá také stylově...

Síť fotografů podobná Flickru. Disponuje velmi povedeným designem a navíc možností fotografie prodávat.

Portfoliobox

Na Portfolioboxu si můžete vytvořit plnohodnotné webové stránky se spoustou možností úprav. Plná verze stojí okolo 150 korun měsíčně, ale stránky můžete provozovat i zadarmo, jen musíte počítat s určitým omezením v podobě limitu nahraných fotek, nemožnosti připojit vlastní doménu a menší možností manipulace designu.

RedBubble

je místo, kde kreativní lidé mohou prodávat a prezentovat svojí tvorbu, nebo si jí vzájemně hodnotit prostřednictvím komunit. Přihlásit se můžete zdarma.

Shown’d

další hosting, který nejen zprostředkovává komunitu všemožných tvůrců, ale především si zde můžete vytvořit vlastní webové portfolio. Sice není moc možností úprav designu, ale myslím si, že i ten základní vypadá docela k světu. rozhodně lépe než devianart...

Crevado

Skvělý hostingový web s velkým výběrem šablon. Stojí to od 0 do 300 korun měsíčně...

Wiewbook

Tady už jde o plnohodnotné stránky a vypadají opravdu dobře. Také tomu odpovídá cena, která se pohybuje okolo 400 korun za měsíc.

Krop

je další plnohodnotný hosting pro webové stránky portfolia. Jeho cena se pohybuje okolo 200 korun měsíčně. Může si i zde vytvořit stránku zadarmo, ale omezení na 10 fotografií to činí poněkud irelevantním.

Fotograf ze Země 4: František Drtikol (+dokument Mystická Cesta)

Nemám vyloženě vzory ve fotografech, ale jestli mě někdo zásadněji ovlivnil, byl to František Drtikol. Nemyslím si, že mu straním, protože to byl Čech. Ano je spousta světově uznávaných fotografů, kteří vytvořili fascinující snímky, někdy i celé série. Většinou ale jejich tvorbu vnímám povrchněji. Zaujme mě určitý prvek, osoba, nebo místo. S něčím na fotografii se ztotožním, nebo se mi prostě líbí vizuálně. Ovšem u tvorby Františka Drtikola jakoby tohle nehrálo roli. Jakoby sdělení bylo intenzivnější a více se mě týkalo. Občas mnou probleskne pocit, že postavy z fotografie, či autor jsou se mnou v místnosti. Těžko hodnotit, jestli mě ovlivnila jeho tvorba jako fotografa. Ale řekl bych, že nepatrně. Každopádně mě ovlivnila lidsky a to je zásadnější...ale dost, ještě bych se dostal k nesmrtelnosti brouka. V tomto příspěvku jde především o výborný dokument o tomto významném českém fotografovi...

19. srpna 2013

Fotograf ze Země 3: Sportovní fotograf, jako žádný jiný...David Burnett

Fotografa jménem David Burnett můžete potkat na sportovních kolbištích, jak se snaží jako stovky dalších jemu podobných, udělat ty nejlepší snímky zápolících vrcholových sportovců. To by samo o sobě nebylo nic zajímavého, jenže David Burnett se od ostatních lovců s velkými objektivy liší na první pohled. Fotografuje totiž na velkoformátovou kameru Speed Graphic, díky čemuž si odnáší snímky o kterých se jeho konkurentům může nechat jenom zdát.
Velkoformátové fotoaparáty mají tu nevýhodu, že než vyfotíte jeden snímek, ostatní jich na svých moderních mašinkách nastřílí stovky, ne-li tisíce. Práce s takovým přístrojem je neohrabaná a složitě se odhaduje moment, kdy stisknout spoušť. Když to pokazíte, zničíte filmový materiál, který výjde asi na dvě stovky za snímek. Ale tady výčet nevýhod končí. Velkoformátová kamera totiž ve všech parametrech obrazové i optické kvality daleko vede před všemi digitálními přístroji. Navíc má velké možnosti optické manipulace s obrazem. Takže zatímco ostatní během jednoho klání nafotí tisíce snímků a pak jsou rádi když mají jeden, který je trochu jiný, než mají ostatní. David Burnett udělá za tu dobu snímků 5 a často jsou všechny nádherné a unikátní.
Burnett fotografuje na velkoformátovou kameru od roku 2004 a mimo to používá i Digitální fotoaparáty Canon 5D MarkIII a Leica M9. V roce 2012 se zúčasnil i olympijských her v Londýně, kde fotografoval pro Mezinárodní Olympijský Výbor (IOC). Některé z jeho fotografií z Londýna můžete vidět níže, pokud vás ovšem pan Burnett zaujal určitě se podívejte na jeho stránky, kde naleznete obrovské množství nejen sportovních fotografií, které opravdu stojí za to a jsou v lepší kvalitě. Odkaz naleznete na konci článku.

David Burnett na OH v Londýně na fotografii zachycenou Mikem Kingem

Burnett v televizním vysílání z OH v Londýně

http://www.davidburnett.com/

Portréty trestanců z roku 1920 - 1930. Tváře minulosti i umění fotografie.

Na internetu už nějakou dobu koluje série portrétů trestanců pořízených v letech 1920 - 1930 policisty v Australském Sydney. Přímo na fotografiích jsou často napsány jména trestanců a další informace vztahující se k případu. Spolu s fotografiemi vydalo "Sydney Justice and Police Museum" i bližší informace o činech, za které tito lidé bručeli, ale nepřipadá mi vůči fotografovaným úplně fér to zveřejnit.
Z pohledu fotografa ovšem může být zajímavější kvalita fotografií. Všechny jsou foceny velkoformátovým přístrojem a zachyceny na skleněnou desku, díky tomu je obrazová kvalita na skvělé úrovni. Jde vidět, že pro fotografa to nebyla jen stereotypní a strojová práce, ale nad každým snímkem velice přemýšlel. Hodnotil scénu, světlo, výraz i kompozici. Díky tomu jsou snímky i po obsahové stránce velmi kvalitní, pro někoho snad i umělecké. Ostatně posuďte sami...